CEWE FotolabMichal Prskavec si připravil cestopis z jeho dvouměsíční cesty po Indii a Nepálu. Michal rád fotografuje a díky tomu celý cestopis doplnil o četné dokumentární fotografie přibližující atmosféru života místních obyvatel. Většinu cesty se pohyboval na motorce Royal Enfield 500 Bullet, která se pro něj stala srdcovou záležitostí.
Koukám z okna na zimní sychravé počasí s touhou po teplu a slunci. V té chvíli padne definitivní rozhodnutí. Konec zimy chci strávit někde v teple. Vybrat, kam to bude, mi netrvalo dlouho. Indie mě lákala už delší dobu. Po několika týdnech příprav a zařizování potřebností sedím nervózní v letadle s hlavou plnou myšlenek, co mě asi v následujících dvou měsících čeká…
Obtěžkán velkým baťohem, helmou a spoustou jiných věcí vykračuji z letištní haly do vlažného indického rána. Vše, co budu v následujících týdnech potřebovat, si nesu s sebou. Včetně foto a video techniky, která mi umožní moji cestovatelskou zkušenost zachytit a předat dál lidem toužícím poznat tuto vzdálenou a tolik odlišnou krajinu a kulturu.
Ve výbavě mám Nikon D7500 se dvěma zoomovými objektivy Nikkor 10-20mm, Nikkor 18-300 mm a dvěma pevnými Nikkor 35mm f1,8 a 50mm f/1,8. Dvě Gopro kamery Hero 6 a 7 a nesmí chybět ani dron DJI Mavic pro okořenění cestopisného dokumentu o vzdušné záběry. Nespočet SD karet, baterií, audio zařízení a dvou 2TB externích disků pro zálohování materiálu. Celkem mi veškerá technika zabere asi čtvrtinu místa v baťohu. Mně to ale nevadí, kromě vlastních zážitků z poznávání cizích krajů je dokumentování to nejdůležitější, co na cestách dělám a co mě baví.
Čtěte také na blogu: Nikon D7500: UŽIVATELSKÁ RECENZE
První dny trávím u mého nového přítele v Dillí, kterého jsem poznal díky webové aplikaci Couchsurfing.com. Jmenuje se Karan a pomáhá mi aklimatizovat se na teplé indické podnebí a provádí mě metropolí. Prachu, smogu a šílené dopravě v jednom z nejvíce znečištěných měst světa lze alespoň částečně uniknout do mnoha udržovaných a zelených parků. Po třech dnech si vyzvedávám motorku Royal Enfield 500 Bullet, která mi bude po následující dva měsíce dělat společnost, a plný očekávání vyrážím objevovat krásy Indie.
V plánu je dojet po západním pobřeží na jih, přejet na východ k Bengálskému zálivu a skrze vnitrozemí dojet do posvátného města Váranásí, odkud bych chtěl pokračovat dále na sever, strávit pár dní v Nepálu a poté se vrátit do výchozího bodu cesty do Nového Dillí.
Jako první navštěvuji Národní park Sariska, po kterém se mohu volně projíždět na motocyklu a pozorovat zvířata, která jsou na přítomnost člověka zvyklá. Z parku směřuju na západ, k pákistánské hranici, kde leží město Džajsalmér a jeho starodávné centrum zvané Zlatá pevnost. Toto místo mi bylo mnohokrát doporučeno a rozhodně stojí za návštěvu.
Na co jsem se hodně těšil, bylo na vlastní oči vidět jeden z největších indických svátků, Holy. Jinak také nazývaný svátek barev, je oslavou příchodu jara, kdy do ulic vyrazí lidé a za zvuku hudby a zpěvu po sobě hází barevný prášek a polévají se vodou. Ve velkých městech se pak pořádají velké mejdany, které navštěvují hlavně mladí lidé, jako například v Bombaji, kde mě svátek zastihl.
Další zastávkou na mé okružní jízdě po Indii je Goa, která je proslavená svými nádhernými plážemi a přitahuje mnoho nejen indických turistů. Je zde proto vidět mnoho hotelů, obchodů a restaurací uzpůsobených pro zahraniční návštěvníky. Ti mnohdy neopustí hotelový rezort a nemají představu o skutečném životě Indů za hranicemi státu Goa.
Jak postupuji dále k jihu, teploty a vlhkost stoupají. Dostávám se do tropické části Indie. Stáčím se od pobřeží do vnitrozemí a skrze několik národních parků mířím na východní stranu subkontinentu k Bengálskému zálivu a do města Čennaí. Není to náhoda. Zde bych rád navštívil továrnu motocyklů Royal Enfield a dozvěděl se něco více o historii výroby. Brána továrny sice pro mě zůstala zavřená, byl jsem alespoň pozván do továrního showroomu, kde o mne bylo dobře postaráno.
Royal Enfield je jednou z nejstarších motocyklových značek. Společnost byla založena ve Velké Británii v roce 1851 jako výrobce jehel. Později se začala zabývat výrobou kol ale i součástek do zbraní. První motocykl spatřil světlo světa v roce 1901. Založení indické továrny Royal Enfield v roce 1955 předcházela objednávka 800 motocyklů u společnosti Madras Motors pro indickou armádu. Anglická továrna byla uzavřena v roce 1967 a od té doby se tyto výjimečné motocykly vyrábí zde v indické Čennaí. Royal Enfield není v Indii jediná značka s dobrým jménem. I Česká Jawa se kdysi těšila velké oblibě mezi místními. Indové toho využili, zakoupili licenci a začali vyrábět své vlastní motocykly Jawa. Samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít příležitost se na této motorce svézt. Musím uznat, že se Indům motorka povedla.
Skrze vyprahlé a horké vnitrozemí se vydávám na sever. První zastávkou je na indické poměry malé město Tandur (100 000 obyvatel), kam mě pozval na návštěvu Praveen, motorkář a skvělý člověk. Strávil jsem nezapomenutelné čtyři dny s jeho rodinou, během kterých mi můj hostitel dělal průvodce a seznamoval mě s místními, jejich kulturou, a hlavně výborným jídlem. Třešničkou na dortu bylo pozvání na přípravu festivalu, kde jsem byl jako jediný bílý návštěvník města velkou atrakcí pro místní a nejvíce pak pro děti.
Nerad se loučím s Praveenem a jeho rodinou, ale je čas pokračovat dále do Váranásí, posvátného hinduistického města na břehu řeky Gangy. Město má nenapodobitelnou atmosféru a čtyři dny v něm strávené byly úžasné. Každé ráno jsem vstával před východem slunce a brouzdal se prázdnými ulicemi k řece, která se probouzela k životu a hinduisté začínali své ranní modlitební rituály a očistné koupele v posvátné řece. Každý den jsem se mohl hodiny procházet ulicemi a pokaždé nalézt něco zajímavého. Navečír se pak město stává jedním velkým mraveništěm, které působí dojmem naprostého chaosu. Zdání však klame a vše má ve skutečnosti nějaký řád a pravidla. Doporučuji i návštěvu jednoho z hinduistických chrámů během obřadních ceremonií a rozhodně stojí za to i ochutnávka místního streetfoodu.
Z Indie mířím na malou návštěvu do Nepálu. Na hranicích dostávám za 20 dolarů razítko do pasu a vyrážím plný očekávání směrem Himaláj. Netrvalo dlouho a silnice se začala vlnit a stoupat po zelených úbočích nepálských hor. S nadmořskou výškou klesla teplota na příjemných 30 °C. První zastávkou je hlavní město Káthmandú. Milionová metropole je z velké části závislá na turistickém ruchu, tím pádem zde jako bílý Evropan nebudím příliš pozornosti, jak tomu bylo v Indii. Ve městě lze stále spatřit pozůstatky zemětřesení, které Nepál zasáhlo v roce 2015, nicméně se místní obyvatelé už oklepali a život v ulicích plyne dál. Mým snem bylo vidět na vlastní oči Anapurnu, proto se vydávám po klikatých a bahnitých cestách k Pokhaře, druhému největšímu nepálskému městu. To se pro mě na pár dnů stává útočištěm, ze kterého se vydávám na menší výlety po okolí. Jedním z nich je i cesta do vesnice Dhampus, odkud by měla být vidět Anapurna. Bohužel mi nepřeje počasí a ovzduší je plné prachu. Není vidět dál než na 5km. Trochu zklamán se vracím zpět a začínám si uvědomovat, že se má cesta chýlí ke konci. Vracím se zpět do Indie, ale ještě než se vydám do Nového Dillí, nemohu si nechat ujít prohlídku nejslavnější indické památky. Tádž Mahal ve městě Ágra každoročně přichází obdivovat okolo 8 miliónů turistů a musím říct, že oprávněně. Tádž mahal nechal v 17. století postavit indický mogul Šáhdžahán na památku jeho předčasně zesnulé ženy Mumtáz Mahal. Stavba trvala celých 22 let a podílelo se na ní 20.000 dělníků ze všech koutů Indie. Íránský architekt Istad Usa, stavbu navrhl jako symbol krásy a věčné lásky, kterou lidé budou obdivovat po staletí.
Co říct na závěr. Návštěva Indie ve mně zanechala nezapomenutelnou vzpomínku. Už nikdy se nebudu dívat na svět kolem sebe stejnýma očima. A pokud cestu do této pozoruhodné země plánujete, mám pro vás jednu radu. Nejezděte sem s očekáváním. Přijeďte prázdní a nechte Indii, ať vaši mysl naplní.
Klára Svěráková
Přidat komentář