Fotograf Jan Šibík: Dobrá cesta je, učit se být kritický ke svým fotkám

Reportážního fotografa a člena poroty Czech Press Photo a soutěže CEWE FOTOKNIHA roku, Jana Šibíka, jsme se zeptali na úskalí jeho profese, na nejvyhrocenější chvíle z jeho cest, na focení na mobil a na to, co by chtěl zkusit fotit.

Co říkáte na výsledky Czech Press Photo, vyhrál váš favorit? (ročník 2017)

Pokud má mít Czech Press Photo mezinárodní přesah, tak fotografie roku musí mít také mezinárodní přesah. Musí mít sílu. Proto jsem rád, že vyhrál snímek z Libanonu. Pro mě fotografie ukazuje na zfanatizování mladých lidí Hizballáhem. Navíc je ta fotka vyfocená mobilem, což je další posun ve fotografii.

Sledujte další díl televizního pořadu Jak se fotí – Chamonix už 13. 3. ve 21:30 na ČT2

Proč se vám to líbí? Nepatříte mezi fotografy, kteří focení mobilem neuznávají?

Naopak. Já dělám workshopy, jak fotit mobilem. Já nechci být zabedněný, to bych totiž v určité době odmítl fotit na digitál, nebo na širokoúhlý objektiv. Není to tak, že odteď budu vše fotit na mobil. Ale beru to jako nový směr a další možnost. Jsou situace, kdy je dokonce mobil žádoucí pro svojí nenápadnost. V situacích, kdy by byla zrcadlovka riskantní, ale s mobilem působíte jako amatér.

Jaký máte názor na fotosoutěže obecně – v čem jsou přínosné?

Popravdě jsem ještě dva, tři roky nazpět začal dost pochybovat o smysluplnosti fotosoutěží, ale pak mě napadl tento protiargument – vzhledem k tomu, jak ubývá prostor pro tvorbu fotografů v tištěných médiích, poněvadž se tiskne stále méně novin a časopisů, tak mně fotosoutěže přijdou jako ideální místo pro prezentaci práce fotografa. Takže moje odpověď se posouvá v čase.

Jste také porotce v soutěži CEWE FOTOKNIHA roku, jejíž 8. ročník stále probíhá (soutěž již skončila, nový ročník začne na podzim 2019, pozn. red.). Jak knihy hodnotíte?

Především je potřeba říct, že soutěžit s knihou je těžší, než soutěžit s jednou fotkou. V knize je celý soubor fotografií a musí fungovat jako celek od titulní strany po tu poslední. Záleží také na tom, jak jsou fotky v knize použity. Například já oceňuji, když lidé nedávají hodně fotek na jednu stránku. Fotky totiž pak zdaleka tak nevyzní, jako když je jedna dvě přes celou stranu. Důležité také je, jaké fotky jsou na protější straně. Když jsou dobře zvoleny, tak se posilují navzájem, když dáte dvě podobné fotky proti sobě, tak se oslabují. Dobře se dá pracovat taky s rámečky a pozadím. Díky němu můžete také zvýraznit určité typy fotek. Zároveň v dnešní době oceňuji schopnost fotografa, umět fotky vybrat. A tyhle všechny faktory sleduji jako porotce v soutěži CEWE FOTOKNIHA roku.

„Lidé jsou k sobě hrozně nekritičtí. Je jim líto se s touto fotkou rozloučit a s touhle taky. Dobrá cesta je, učit se být kritický ke svým fotkám.“

Jaká je tedy největší chyba při sestavování knihy?

Lidé jsou k sobě hrozně nekritičtí. Je jim líto se s touto fotkou rozloučit a s touhle taky. Pro mě platí, že míň je víc. Ale je to vlastně přirozené, protože my všichni máme hrozně rádi svoje fotky. Je to i tím, že jsme do nich zapojeni, byli jsme v té situaci, na tom místě a zažili jsme něco velkolepého. To pak podsouváme do té fotky, ale třeba se nám to nepovedlo přímo tou fotkou vyjádřit. Daleko kritičtější a objektivnější jsme k fotkám druhých. Dobrá cesta je, učit se být kritický ke svým fotkám.

Přejděme od fotosoutěží k vám, jste původně reportážní fotograf. Jakou má tohle řemeslo budoucnost?

Vidím ji v temných barvách. Je to tím, že je méně novin a časopisů.  A tím ubývá i míst, kde může být nějaká velká reportáž. Je to nějaký vývoj doby. Reportáž se přesunula na internet. Tam ale nefungují velké fotky, protože by to zabralo celou stránku, nefungují tam fotky, kde potřebujete hledat výrazy a energii. Na to není čas. Naopak fungují v online reportáži informativní fotky, které dávají jasný signál nebo výzvu.

„Fotografie není nejdůležitější na světě. Já jsem si to hodně dlouho myslel.“

O vás je známé, že jste se často dostával do velice vypjatých, někdy až riskantních situací při focení především v cizině, v arabských zemích a Africe. Ty nejlepší fotky plné emocí jste vydal ve své poslední knize „Deset let“. Napadá mě k tomu jedna otázka – dá se podle vás při této profesi založit rodina?

Ano, je to možné. Záleží samozřejmě hlavně na tom, jakého partnera si vyberete. Ono je důležitý si uvědomit jednu věc, fotografie není nejdůležitější na světě. Já jsem si to hodně dlouho myslel. Posledních 5 až 8 let ale ve mně zraje názor, že to tak není. Jsou důležitější věci. Mimochodem, víte proč je velké množství mladých fotografů, kteří při své práci zemřou?

Proč?

Ono to navazuje na tu vaší otázku. Mladí fotografové mají totiž pocit, že nejdůležitější na světě je ta fotka. A tím, že to mají v sobě, tak neuvěřitelně riskují. I já riskoval. Když vás redakce vyšle, tak chcete přivést úžasné fotky a občas se stane, že u toho nějaký zemře.

Ono to ale platí obecně, že mladý člověk má tendenci víc riskovat. Stačí se podívat na silnice. Jsem moc rád, že jsem přežil všechny ty roky, kdy jsem riskoval. Nejdůležitější je vztah a vaši nejbližší, ale zároveň to neznamená, že přestanete fotografovat, protože máte rodinu a nechcete ji ohrozit. Nemusíte být v první linii, kde je riziko největší, ale můžete být o kilometr dál, kam odnášejí raněné a dají se zde pořídit taky silné fotky.

Kde jste si vy osobně říkal, že jste to už přepískl a šlo vám o život?

Několikrát se stalo, že stříleli po našem autě s nápisem press. Vzpomínám si, že v roce 2003 jsem fotil v hlavním městě Libérie. Naproti sobě tam tehdy stály dvě dětské armády a já vyfotil jednoho padlého bojovníka. Jeho spolubojovníky to hodně rozčílilo a jeden na mě namířil samopal, držel prst na spoušti a naznačoval, že ji zmáčkne. Ta emoce ze ztráty jejich kamaráda byla neuvěřitelná.

Jak jste z toho vyklouzl?
Prosil jsem o život. V angličtině samozřejmě. Jakékoli klečení, brečení a prosby. Všechno je dobrý. Naštěstí ho jeho kamarádi odtáhli. Navíc všichni byli zdrogovaní a já jsem si hodně oddychl, když to nakonec dobře dopadlo.

„Být někde přes noc a brzy ráno fotit s teleobjektivem. Když budu mít někdy šanci, tak si to chci zkusit.“

A co vaše fototechnika – na cestách s sebou vozíte fotoaparáty a objektivy za stovky tisíc korun. Stalo se vám někdy, že vám chtěli ukrást foťák nebo se něco zničilo? 

Jasně, dvakrát! Jednou jsem měl nehodu v Keni. Při té nehodě mi vypadla Leica a černoch ji sebral a utekl s ní. Po druhé jsem byl v Kongu (Demokratická republika Kongo, pozn. red.) a přepadli mě místní vojáci. Nejdřív chtěli peníze, tak jsem jim dal peníze. A pak se mě zeptali, co to mám pod bundou. Když jsem ji rozepnul a oni uviděli, že mám foťák, tak mi ho vzali. Tehdy to byl Canon s velmi drahým objektivem.

Dívám se na to tak, že je to určité riziko povolání. Jezdím už 30 let, tak musím počítat s tím, že to někdy nastane. Třeba například v Jižní Americe se přepadává a krade mnohem víc.

S jakými fotoaparáty a objektivy fotíte?

Canon 5D Mark III a Mark IV. K tomu jako malý foťák vozím Leicu Q, která je opravdu pohotová. Dříve jsem používal pevnou 35 mm, ale v současnosti zoom objektiv 24-70 mm f/2,8, se kterým se dá vyfotit 95 % všeho. Pokud teda nechcete fotit sport nebo zvířata.

Netoužíte po tom, vyzkoušet si i jiné fotožánry jako sport nebo makro, které jsou na míle daleko od reportážní fotky?

Ano, ale určitě ne sport, protože tam velkou roli hraje náhoda. Já chci mít focení pod kontrolou. Třeba žánr, který by mě bavil, je focení zvířat. Být někde přes noc a brzy ráno fotit s teleobjektivem. Když budu mít někdy šanci, tak si to chci zkusit.

Kde vás lidé mohou potkat a popovídat si s vámi o focení?

Na mých workshopech. Největší zájem je o „Focení digitálem“, který je 10hodinový. To jsou workshopy, které už dělám 5 let a jsem překvapen, že mám pořád plno.