Anna PoborskáJirka mi na začátku rozhovoru řekl jednu věc, se kterou tak úplně nesouhlasím. Nepřipadá si prý jako člověk, který by měl co říct. Posuďte to sami a věřím, že mi dáte za pravdu. V rozhovoru se dočtete, jak je důležité nenechat se odradit počátečními neúspěchy a názorem okolí, co si do začátku pořídit za techniku a k čemu jsou dobré základní fotografické poučky a pravidla.
Když se zpětně díváš na své fotografické začátky, jaký z toho máš pocit?
Člověk si ty začátky už úplně nepamatuje, nebo je vidí trochu jinak. Navíc, když se něčemu věnuješ delší dobu, už spoustu detailů nevnímáš. Ale vždycky si vzpomenu, jak jsem v tom plaval a vůbec jsem nevěděl, která páčka… 😊
Jak náročná je cesta k tomu, že se z tebe stane profesionální fotograf, fotíš svůj styl a je to tvoje obživa?
Hodně lidí odradí to, že se dlouho o něco snaží, ale nepřichází žádný úspěch. Znám moc fotografů, kteří nějak začali, ale nevydrželi, vyhořeli. Začali to brát jenom jako práci, a to třeba ani nefotili na full-time.
Na jedné akci jsem potkal fotografku, hodně osobitou, fotila po celém světě svatby a reportáže a fotila je hodně po svém. Ta mi řekla větu, kterou se snažím předávat dál: „Pokud děláš něco podle sebe, musíš vydržet.“ Je to ale ta náročnější cesta a člověk tomu obětuje skoro všechno. Sám jsem tomu obětoval strašně moc, ale byl to můj sen a chtěl jsem to. Chce to odhodlání a pokud si to vybereš, jsi tak trochu masochista, i když já vždycky říkám snílek.
Zároveň je asi náročné ukočírovat něčí představy a nenechat po sobě dupat…
Jasně, ale zase třeba nemám rád, když fotograf řekne: „Ne, bude to tak a tak, protože já jsem profík a já tomu rozumím, vy tomu nerozumíte.“
U videa se mi kupříkladu stává, že klient přijde a začne vymýšlet blbosti. Než abych to hned zavrhl, snažím se vysvětlit, proč to takhle nedělat a že to není o tom, že se mi nechce nebo že jen já vím, jak je to správně. Naopak, každý může přijít se skvělým nápadem, nebo tě k něčemu nakopne.
Druhá věc je ta, že pokud děláš nějakou uměleckou tvorbu, lidi tě vyhledávají právě kvůli tomu a nebudou ti do toho kecat.
Čtěte také na našem blogu: Dechberoucí krajiny s Danielem Řeřichou
Jak se ti daří přijímat kritiku?
Když jsem začínal, lidé mě od toho odrazovali a házeli mi klacky pod nohy. Slýchal jsem věty jako: „Neumíš to, vykašli se na to, prodej ten foťák, nemáš talent,“ atd. Člověk se musí obrnit, naučit se přijímat tu konstruktivní kritiku a odlišovat ji od hejtu. Nějaká psychická odolnost je v tomhle nesmírně důležitá. A pokud ji nemáš, musíš si ji vybudovat. Taky jsem z toho měl v začátcích depky a chtěl jsem s tím seknout, a to jsem přitom celkem realista. Je fakt důležité být sám sebou a vydržet.
A rada začínajícím fotografům: nechoďte do fotoskupin na Facebooku. Většina jich je prolezlá lidmi, kteří ti nedají konstruktivní kritiku, ale jenom hejtují. Postneš tam jakoukoliv fotku a oni ti rozeberou úplně kdejakou blbost a vyhejtí tě.
Asi tři roky zpátky jsem si řekl, že zkusím hodit nějaké mé fotky do takové skupiny, a dostal jsem takovou bídu… Ne že by se to dotklo mého ega, hejty nevnímám, ale může to úplně zabít nějakou tvou kreativitu a chuť do focení.
Je pravda, že tam se asi hodně setkáš s takovými základními fotografickými poučkami.
Ano, často v těch skupinách narazíš na lidi, kteří se řídí podle nějakých pravidel, která třeba ani nemají správně implementovaná. Fotka je umění jako každé jiné a platí u ní to samé, jako třeba v hudbě. Musíš se naučit všechno a až se to naučíš, tak to musíš zapomenout a hrát podle srdce. Obejít to taky není dobré, protože všechno ti něco přinese. Až když znáš tahle pravidla, víš, proč jsou zrovna taková a jak a kdy je porušovat.
Vztáhnu to na fotku. Když pochopíš, že jsou nějaká kompoziční pravidla a z jakých důvodů jsou, dokážeš komponovat v podstatě jakkoliv. Ne že zlatý řez a tak prostě budeš fotit, symetrie, linie, tak to bude a tečka. Stejně tak u světla. Když pochopíš, jak to světlo funguje, jak ho vnímají oči, jak dokáže ovlivnit scénu, kontrast, atmosféru a náladu té fotky, tak vytvoříš cokoliv.
Důležité ale je to pochopit, ne se jen něco slepě naučit. Ano, bude to fungovat, bude to vypadat dobře, ale bude to průměr.
Jak velkou roli v tom hraje přirozený talent?
Spousta začínajících fotografů řekne: „No jo, ale já nejsem kreativní, já nemám fantazii, já to nevytvořím, nemám talent.“ Já jsem třeba od přírody hrozně nekreativní člověk, úplná lopata. Ze začátku, když jsem se snažil něco vytvořit, byl to masakr. Protože jsem nevěděl, co dělám. Někdo má talent, vidí to, má pro to cit. Zároveň je to věc, kterou se můžeš naučit. Pokud máš talent, ale nebudeš se snažit, ten, který sice talent nemá, ale má tu píli, tě klidně předběhne.
Vím, že to, co zvládnu vymyslet dneska, bych dřív nevymyslel.
Co inspirace?
Všude vidíš nějakou inspiraci, ne jen u jiných fotografů, ale i ve filmech, na ulici vidíš něco zajímavého, nějaké světlo, něco tě trkne, napadne tě nějaká scéna, nějaké svícení… inspirace ti přichází ze světa obecně.
Samozřejmě není v pořádku vykrádat fotky, nebo někoho kopírovat, na druhou stranu je tolik fotografů, že vždycky narazíš na nějakého, který bude dělat podobné věci. Stejně to ale každý vytvoříte po svém. V tom je právě úžasná ta volnost.
Hodně fotografů začíná fotit a řeknou si: „Jo, já budu takhle kreativní, budu dělat tyhle věci.“ Začnou a okolí jim řekne: „Ale já jsem viděl fotky, které vypadaly takhle a proč ty tvoje vypadají takhle.“ Pak to ten začátečník hodí na fotoskupinu a už to jede: „Špatná kompozice, barvy, výřez… dělej to tak.“ Takový fotograf se snadno začne formovat do něčeho tuctového, až nakonec jedou všichni to stejné, protože je to i jednodušší.
Když děláš průměr, máš třeba velkou klientelu, ale je vás zároveň hodně, co přímo toto fotí. Když děláš něco atypického, máš sice klientelu menší, ale zase třeba extrémně vděčnou a podporující. Samozřejmě vždycky najdeš lidi, kterým se to líbit nebude, ale nemůžeš se toho bát a snažit se zavděčit všem.
Nejlepší umělci jsou takoví ti divnolidi a snílci, kteří si do toho nenechají kecat. Myslím to v dobrém, já jsem taky divný 😊. Jsem vlastně introvert a asociál.
Počkej. A jak to jde dohromady? Jsi introvert a asociál a přitom pracuješ s lidmi?
Je to těžký. Hodně lidí si myslí, že jsem extrovert, protože tak působím, ale je pro to označení – extrovertní introvert. Nemám problém se na několik dnů zavřít doma a fungovat sám, nestýská se mi, ale zároveň mi nevadí stoupnout si před lidi a mluvit, protože jsem si na to prostě zvykl. Jasně, stát před třiceti, sto lidmi není top, ale dáš to. Takže i když jsi introvert, nemusíš se bát a nemělo by tě to odrazovat od focení lidí. Pokud ale lidi vysloveně nemáš rád, tak foť raději přírodu 😊.
Je to možná role, do které se člověk nějak převtělí. Jsem fotograf, jdu fotit akci a musím nějak komunikovat.
Dřív jsem říkal, že je pro mě foťák takový totem. Vezmu ho do ruky a je ze mě společenský člověk. Jakmile jsem ho odložil, uzavřel jsem se do sebe. Teď už to zvládám i bez toho totemu, ale osobnost se ti nezmění, pořád tu samotu potřebuji.
Takže i s foťákem jsi rád sám?
Jo, jako relax fotím street a takové ty „hnusné věci“. Neřeším v ten moment, jestli se to někomu líbí. Fotím to pro sebe, protože mě to fascinuje. Ne ale street mezi lidmi, příběhy z ulice. Spíš příběhy těch míst – tam něco špinavého, tam nějaké grafity.
Když fotíš něco pro sebe, nebo uměleckého, nemůžeš se nechat formovat názorem ostatních a dělat to proto, aby tě někdo chválil. Je asi i málo pravděpodobné, že se tím budeš živit, ale není to nereálné. I já se svojí „matla“ tvorbou si něco vydělám, což jsem třeba nečekal, ale zkusil jsem to. Už na začátku mi spoustu lidí říkalo, ať neblázním, že se nebudu živit focením a ať si najdu skutečnou práci, ale nenechal jsem se odradit. Teď už jsem se osamostatnil, focením se živím a přichází další část, kdy tohle nechávám plynout a soustředím se na tu svoji tvorbu. Když něco chceš, musíš si za tím jít, ale nenechat se odradit, že to hned nejde. Třeba to nikdy nepůjde, ale zkus to.
Čtěte také na našem blogu: Rozhovor s Františkem Konopou
Před nedávnem ses začal víc věnovat videu. Proč?
Už dřív jsem chtěl točit videoklipy, ale neměl jsem na to úplně techniku, nikoho, komu bych točil, nic jsem neuměl, ale postupně jsem se to učil, zkoušel. Asi třičtvrtě roku zpátky jsem se tomu začal věnovat víc. Obrovská výhoda byla, že už jsem měl zvládnutou kompozici, světlo… to mi to dost usnadnilo. Baví mě na tom ta volnost. U některých stylů je jediné omezení, a to tvoje představivost, nebo samozřejmě požadavky klienta.
U jiných stylů může být omezení víc?
Jasně, ale není to na škodu. Obecně čím větší omezení, tím víc musíš být kreativní. Musíš to prostě vymyslet jinak, shánět si věci, dělat si kontakty, zjistit, kde si co půjčíš atd. A je to super, protože tím získáš rozhled a naučíš se pracovat s málem.
To souvisí i s technikou, všechno tě učí. Řekneš si třeba, že máš jen tenhle objektiv a s tím to neuděláš. Ne, neuděláš. Ale buď kreativní a zkus to s ním, vymysli to. Nemáš dokonalou lokalitu, výhledy, žiješ v malém městě? Poraď si, najdi si tam něco.
Pokud něco chceš dělat, tak to běž dělat a nehledej výmluvy. Nepotřebuješ nějakou super techniku, stačí ti pár tisíc. Kdybych si třeba řekl, že chci začít fotit street a nechtěl bych fotit na mobil, tak si koupím klidně nějaký starý kompakt za tisícovku z bazaru. Na street nepotřebuješ bokeh, potřebuješ vytáhnout a cvaknout. Až časem zjistíš, že máš omezení v technice, tak koupíš něco lepšího. Ale ten moment poznáš. To je jak s láskou 😊.
Máš poměrně široký záběr. Jak to všechno zvládáš?
Když potřebuješ zakázky, děláš samozřejmě širší spektrum, ale zaměřit by ses měla jen na to, co chceš dělat, a tím se pak prezentovat. Chce to ale dělat postupně, protože když ze dne na den změníš všechno, taky to úplně nefunguje.
Dřív jsem se snažil dělat všechno, abych se mohl živit focením, a málem jsem vyhořel, protože jsem měl strach, dělat to podle sebe a říct někomu ne.
Samozřejmě se musím zeptat i na techniku. Pokud se nepletu, vyzkoušel si různé značky foťáků.
Co se týká kreativních skel, začínal jsem s canoňáckou padesátkou (f/1.8) a můj první foťák byl Canon 600D. Dlouhou dobu jsem používal Canon 6D, pak jsem měl Canon RP, za mě úplně v pohodě foťák, i když není třeba profi. No a pak jsem přešel na Fujifilm, protože jsem si na street koupil malou Fujinu a hrozně se mi zalíbilo její barevné podání a celkově filozofie té značky.
U objektivů nemám v oblibě dlouhá ohniska, moc mě to nebaví a je to pro mě nuda. U širších ohnisek musíš víc přemýšlet nad kompozicí, liniemi… je to možná o něco složitější, ale taky zábavnější. Samozřejmě je to o osobních preferencích, pro někoho je hodně široká pětatřicítka, pro mě to začíná být hodně široké až někde pod sedm milimetrů 😊.
Jakou techniku bys třeba doporučil?
Dneska žádná firma nedělá špatné foťáky. Od jakékoliv značky si koupíš nějaký průměrný foťák a bude ti dělat krásné fotky. Bude to ostré, čisté… budou tam krásné barvy. Už to ani není o tom, že musíš mít full frame, protože APS-C stojí za prd. Já třeba přešel z full framu na APS-C a nezaznamenal jsem zhoršení. Někdo třeba vytkne, že je problém šum, ale v novém Lightroomu už s tím uděláš takové věci, že je to prakticky jedno. Navíc tam ten šum kolikrát i přidávám, protože se mi to zkrátka líbí.
Když si vybíráš foťák, kup si takový, který ti vyhovuje a ze kterého máš dobrý pocit. Měl jsem velký foťák s obřím sigmáckým objektivem a cítil jsem se u toho moc „pracovně“, ale s Fuji se cítím dobře, i když je třeba papírově horší, sedl mi. A ten zvuk závěrky! Navíc miluju analogovou fotku a tohle je mi blízké.
A jak jsi na tom sám s analogem?
Mám rád černobílý film. V pohodě si ho koupím, dám ho do foťáku, nacvakám si, vyvolám doma, zalezu do temné komory a tam si to užívám. Jsem samouk, učil jsem se to podle YouTube. Analogová fotka je takové zpomalení, jsme přehlcení digitálním obsahem a tohle má svoje kouzlo. I na své svatbě jsem teď fotil na analog, během obřadu jsem měl místo kravaty Flexaretu, udělal jsem nějaké fotky, ženu jsem vyfotil, doma si to vyvolal. Je to strašně fajn.
Vzkázal bys něco svému mladšímu fotografickému já? S ohledem na to, co víš teď.
První taková rada by asi byla nepřehánět to s technikou. Ze začátku ještě moc nevíš, co vlastně potřebuješ, a nakoupíš hromadu věcí, které pak stejně prodáváš, protože ti leží doma. Za mě je nejlepší koupit starou, obyčejnou zrcadlovku, třeba Canon 5D II, k tomu pevnou padesátku a máš fantastický základ na focení lidí. Tak bych to aspoň teď udělal. Zároveň nepotřebuješ kupovat nejrůznější zoomy, bohatě ti stačí ten setový, sice má vyšší clonová čísla, ale z nějakého důvodu se k tomu foťáku dává.
Určitě bych si vzkázal, ať jsem přirozený. Na některé lidi možná udělá dojem, když se tváříš od začátku jako největší profík, ale zároveň je to trochu k smíchu. Obzvlášť pokud chceš zachytit emoce a nálady, musíš být přirozený a na nic si nehrát, protože i pro ty lidi je příjemnější, když vidí, že se můžou uvolnit a být sami sebou. Samozřejmě je třeba se otrkat a vyzkoušet, co si můžeš dovolit, ale nejde se schovávat za něco, co ti nesedí, protože dřív nebo později vyhoříš.
Je těžší dělat to podle sebe a vypracovat se tak někam, ale o to pevnější ten základ potom máš. Netvrdím, že tohle je jediná správná cesta. Možností, jak to dělat, je samozřejmě spousta, stejně tak jako možností, co fotit, ale tohle je takové moje poselství, protože jsem si to prožil.
Co nějaký fotografický sen? Máš?
Jo, třeba živit se tou svojí umělečtější tvorbou.
Jiří Votava, fotograf původem z Mohelnice. Jeho fotografie by se daly rozdělit do několika kategorií: rodinné a svatební, street foto a automobily (které jsou jeho velkou vášní) a jeho typické artové fotky, které vytváří v noci za pomoci neonových světel a odlesků a které mají takovou devadesátkovou atmosféru. V poslední době se začal věnovat i videu a fotografování se stalo jeho obživou.
Klára Svěráková
ahojk
Taky zdravím!