JUMP N TRAVEL: CESTOVÁNÍ A PARKOUR V PERU

Jan Jenka a Lukáš Kulda, dva mladí kluci z východu Čech, kteří už mají doslova a do písmene “proskákán” pořádný kus světa. Nedávno se vrátili z dalekého Peru, čímž napsali další zajímavou kapitolu v rámci projektu JUMP N TRAVEL, který Jan Jenka založil.

Cílem projektu JUMP N TRAVEL je prostřednictvím parkouru objevovat cizí země a kultury. Jan i Lukáš se intenzivně věnují běhání v urban terénu přes 10 let. Z cesty po Peru si dovezli tisíce fotografií a desítky GB dat, ze kterých vznikl 40 minutový film.

Na promítáních budou k vidění CEWE velkoformátové fotky, doplněné o cestovatelskou CEWE fotoknihu.

Přehled termínů promítání filmu JUMP N Travel – Peru:
16. 2. 2019 Hradec Králové, NãPLAVKA café & music bar
28. 2. 2019 Praha, Kino Atlas
1. 3. 2019 Žďár nad Sázavou, Kino Vysočina
12. 3. 2019 Police nad Metují, Kolárovo divadlo
13. 3. 2019 Plzeň, MōōVEMENT
22. 3. 2019 Brno, Industra

Níže vám přinášíme zápisky z cesty po Peru, včetně toho, co jí předcházelo. Během cesty Janovi a Lukášovi dělali společnost (a přikládali pomocnou ruku) Jan Erlebach (drone operátor) a Daniel Kaufman (asistent kamery / travel specialista).

PŘÍPRAVY NA CESTU

Přípravy začali už asi 7 měsíců před odjezdem. Jako první přišel na řadu výběr cílové destinace. Hledali jsme zemi, která by byla dostatečně zajímavá na natáčení, ne tolik profláklá a hlavně bohatá na kulturu. O spoty nám primárně moc nešlo, spíš chceme ukázat, že parkour se dá dělat prakticky všude. V minulém filmu jsme proskákali Vietnam a tak jsme se tentokrát vydali na opačnou stranu – do Jižní Ameriky. Sestavili jsme menší tým, koupili letenky a začali řešit detaily cesty. Samozřejmě jsme museli připravit komplexní itinerář cesty, což nám zabralo zhruba týden. A jak už to tak bývá, nakonec jsme ho stejně ještě přímo na místě upravovali.

Pro natáčení videa jsme si sebou vzali Sony A7S, DJI Mavic Pro a Sony A6300, společně se stabilizací od Feiyutech. Na focení jsme primárně používali zmiňovanou Sony A7S společně s Fujifilm X100F. Z objektivů jsme nejvíce využili Canon 16-35mm f/4 a 70-200mm f/4 s redukcí na Sony bajonet.

LIMA

Hlavní město Peru Lima byla prvním naším kontaktem s touto exotickou zemí. Obrovská metropole, ve které žije téměř 10 mil. lidí. Přiletěli jsme v noci, takže jsme se po mnohahodinovém letu nemohli dočkat až půjdeme prozkoumat město. To na nás ze začátku působilo jako bychom se znovu ocitli v Asii. Všude hromada lidí, stánků, aut a takový ten všeobecný, ale ucelený chaos.

Hned první den jsme se vydali do centra hledat spoty (pozn. redakce: místa, kde se trénují parkourové techniky). Město jako by se s každým kilometrem měnilo. Od slumy pokrytými kopci, přes historické centrum plné kostelů, až po moderní pobřežní část na útesech, která se nazývá Miraflores. Právě tam jsme našli hodně zajímavých míst a dali si první lehčí trénink. Už od začátku jsme byli zvědaví na místní vyhlášenou kuchyni, takže hned po tréninku následovala obhlídka místních restaurací a jídelen. Nakonec jsme skončili s typickým místním pokrmem Lomo Saltado,což je směs hovězích nudliček se zeleninou, hranolkami a jako příloha se podává rýže. Hned další den jsme měli naplánovaný let, sbalili si věci a odletěli do další destinace.

AREQUIPA

Když jsme dorazili do města Arequipa, byli jsme překvapeni hned dvěma věcmi. První byla ta, že se nám díky poloze 2 500 m.n.m. mnohem hůř dýchalo. Od místních jsme se dozvěděli, že je potřeba se tak 2-3 dny aklimatizovat, a hlavně pít výluh z listů koky, která se tady nabízí na každém kroku. A podle vlastních zkušeností opravdu pomáhá, a navíc chutná jako mix zeleného a kopřivového čaje. Účinek se pak dá přirovnat k silnější kávě.

Druhá věc byla ta, že město je obklopeno sopkami, které na svých vrcholech pokrývá sníh a měří okolo 6 000 m.n.m, takže snad není místo, odkud by nebyly vidět. Určitě je to jedno z nejhezčích měst v Peru.

Další den nás asi ve 4 hodiny ráno vzbudila klepající se postel a zemětřesení, které je tu prý běžný jev. Hned po poctivě vypitém hrnku čaje z koky jsme se vydali prozkoumat město. Tomu místní přezdívají “Bílé město” a i nám to stavbou domků připomínalo např. řecký ostrov Santorini. Po bližším pohledu jsme ale zjistili, že je mnohem těžší se dostat na střechy. Skoro každá byla obehnaná ostnatým drátem, nebo jí “zdobily” střepy zapíchané na okraji zdí. Celý den jsme tedy strávili hledáním přístupných spotů a tréninkem.

Na další dva dny jsme si půjčili auto a vydali se směr Colca canyon. V půjčovně nám ale asi zapomněli říct, v jakém stavu jsou tady místní horské cesty… Tedy spíše necesty, které se dají přirovnat asi k tomu, jako byste chtěli dojet autem po pěší cestě na Sněžku. Až na to, že jsme některé úseky museli jet maximálně 5 km/h a chodit odhazovat kameny před autem, tak jsme měli možnost vidět hodně zajímavé věci. První z nich bylo jezero Salinas Laguna, kde jsme viděli lamy alpaky a vikuně volně v přírodě, celé místo působilo jako z National Geographic dokumentu. Středem toho celého bylo solné jezero, kde jsou údajně k vidění i plameňáci. My to štěstí neměli.

Když jsme se konečně vyškrábali na jednu z vyhlídek v Colca canyon, obrovský kondoři, kteří poletovali kolem, nám to hezky vynahradili. Po cestě zpátky do Arequipy jsme si skočili nejvyšší salto, které jsme kdy udělali – bylo vysoko necelých 5 000 m.n.m.! Potkala nás ale ještě jedna nepříjemná situace, o tom ale víc až ve filmu.

CUSCO

Další destinací bylo starodávné hlavní město Inků, teď už spíš turistů, Cusco. Zachovalo si ale svoji jistou tajemnou atmosféru a vše tu bylo takové jiné, více Peruánské. Ve městě jsme potkali několik velkých trhů s exotickým ovocem, kořením, svetrů z alpak a všemožným zbožím. Ochutnali jsme zde i místní specialitu, která se nazývá CUY, neboli morče. My si dali grilované a chutnalo podobně asi jako králík.

Na jednom z kopců, které obklopují město, jsme navštívili staré incké ruiny – Sacsayhuamán, které jsme prostě museli proskákat. Teda aspoň dokud to místní hlídači tolerovali (čti: neviděli). Cusco jsme si zvolili jako takový výchozí bod, odkud jsme se vydali na další výlety po okolí. Celkově je město hodně historické, plné pouličních psů a místního umění.

AMAZON JUNGLE

Na následující 4 dny jsme si vybrali cestu do nedalekého Amazonského pralesa. Putování přes hřebeny hor místním shuttle busem nám zabral asi 10 hodin a některé úseky nebyly úplně pro slabší povahy.

Prašná cesta bez svodidel široká tak akorát na 2 auta, na které jsme se museli uhýbat naproti jedoucím kamionům, nebyla vůbec příjemná, zvláště když hned vedle nás byl několikasetmetrový sráz dolů. Cestou jsme projížděli peruánskými vesničkami a jak jsme přejížděli pusté hory, viděli jsme krajinu měnící se na tzv. Cloud forest, což je horská džungle charakteristická častou oblačností a neustálým závojem mlhy.

Tam jsme přijeli už navečer a ubytovali se v chatce uprostřed lesa a ničeho. Ještě ten večer nás vzal průvodce na prohlídku nočního života. Snad na každém kroku jsme mohli vidět na listu pavouka, strašilku, žábu nebo kobylku.

Hned další ráno jsme pokračovali dál do přírodní rezervace Manu, která už patří do amazonského deštného pralesa. To už jsme byli asi 600 m.n.m. a okolní vzduch byl hned o dost vlhčí a teploty vyšší. Dojeli jsme na konec cesty, kde byla jen řeka a přístavní vesnička a my se dál museli vydat lodí. V řece je prý bezpečné se koupat, a tak jsme toho hned využili a skočili si pár salt do vody ze skály na břehu.

Ačkoliv voda nebyla úplně nejčistší, bylo to super osvěžení. Nakonec jsme dorazili k našemu dalšímu ubytování, které se nacházelo opět na samotě v džungli a přímo u řeky. Odtud jsme následující dny chodili na další průzkumy džungle, kde snad úplně všechno bylo super zajímavý. Viděli jsme spousty zvířat, neuvěřitelných rostlin, a všechno se zdálo tak 10x větší než u nás v Evropě.

Náš průvodce nás dokonce nalákal na ochutnávku termitů a měl pravdu, chutnají jak mentolky! Dostali jsme se i do bažin, kde jsme z voru pozorovali volně žijící kajmany a poletující papoušky. Při průchodu džunglí na nás opice z korun stromů házely nakousané plody fíků a viděli jsme “chodící stromy”, které se údajně za rok můžou posunout až o 20 metrů. Byla to určitě nejzajímavější zkušenost z celého výletu.

MACHU PICCHU

Vrátili jsme se zpět do Cusca a před námi byl nejočekávanější trip naší cesty – Machu Picchu. Tam se dá dostat z Cusca buď předraženým komfortním vlakem, nebo o dost levnějším shuttle busem do blízké stanice a pak 12km pěšky po kolejích.

Už asi tušíte, co jsme si vybrali…ano shuttle bus bude určitě dobrodružnější! Ale nečekali jsme, že toho dobrodružství bude za jednu cestu tolik…
Když jsme ráno přišli v Cuscu na domluvené místo, kde nás měl bus nabrat, volalo mi neznámé číslo. Společnost se nám omlouvala, že bohužel teď nemůže jet, jestli by nám nevadilo odjet až v noci. Jako důvod uváděla probíhající demonstrace “cocaleros” (tj. pěstitelé koky) v jedné z vesnic po cestě. Díky našim předchozím zkušenostem z ostatních zemí, jsme hned usoudili, že nás chce společnost podvést a začali jsme vyžadovat dostavení shuttle busu na místo. Po několika minutách přemlouvání nám konečně společnost poslala bus. Několik dalších turistů se chytlo s námi a vyrazili jsme na cestu. Aby toho nebylo málo, tak náš řidič po cestě prorazil pneu, ale naštěstí vyhrabal z kufru rezervu a my tak mohli pokračovat dál. Když už se cesta přehoupla přes hory a my začali klesat, vidíme v dálce před námi, jak se otáčejí auta a jedou zpět nahoru. V ten moment co řidič zpomalil, vyběhla ze zatáčky skupinka asi 30-40 týpků s bandanami a začala po všech autech házet kameny a vlastně všechno co po cestě našly. Cesta byla úzká, takže byl nesmysl se s busem otočit. Řidič tedy zařadil zpátečku a na plný plyn jsme couvali směrem zpět do kopce a vyhýbali se každému autu co jelo ze shora…. Jak tohle dopadlo a co jsme nakonec museli udělat, abychom se dostali na Machu Picchu uvidíte až ve filmu, který můžete očekávat začátkem roku 2019 v několika městech po ČR a Slovensku. Stay tuned!