Kevin V. Ton: Fotografie z paralelních světů

S Kevinem jsme se potkali v Boskovicích, kde na začátku července zahájil výstavu svých fotografií. Je to neuvěřitelně poutavý vypravěč, a to nejen skrze obrazy, ale i při osobním setkání. Povídali jsme si o různých světech, které nás obklopují, o černobílých snímcích nebo o tom, jak na pouliční fotku.

Vaše výstava má název Parallel – Life on the Edge. Co se za ním skrývá a co zde mohou návštěvníci vidět?

Skrývá se za ním devět let práce. Dokumentoval jsem skupiny lidí na okraji společnosti. A záměrně neříkám bezdomovce, protože oni to prostředí, kde žijí, často vnímají jako svůj domov. Navíc je ten pojem vnímán často pejorativně. Jsou tam i lidé, kteří třeba v nějakých patnácti, šestnácti uvízli na ulici, byl to tehdy vzdor či rebelie vůči rodině. A jsou tam dodnes, kdy už jsou o něco starší. Berou to jako určitou formu svobody. Ale těch důvodů je samozřejmě víc.

Parallel pro mě znamená, že je to svět, který je souběžný s tím naším. V podstatě jeden z paralelních vesmírů, kolem kterého denně chodíme a třeba ho ani nevnímáme. Přitom ti lidé mají stejné emoce, pocity, radosti… akorát v jiném prostředí a s jinými možnostmi.

Celý ten soubor vnímám jako určité zrcadlo a doklad způsobu života, který by vlastně nemusel být často až fatální.

Jste v podstatě takový cestovatel mezi dvěma paralelními vesmíry. Jaké to je, nahlížet do toho druhého?

Často je to náročné. Když tam strávíte několik dní, slýcháte ty příběhy a problémy, začnete o nich přemýšlet a je potom náročnější a náročnější si vyčistit hlavu a věnovat se jen obrazu, který chcete zachytit. Přemýšlíte, jestli Míša vyřešil to, co chtěl, kde je zrovna Karel, jestli to dobře dopadlo… navíc je ten svět hodně intenzivní. Tady a teď. A samozřejmě v něm hrají roli i návykové látky.

Sbírání takového materiálu lze za mě dělat jen dlouhodobě, určitě se to nedá zvládnout za léto. Nebo já to neumím.

Máte nějaký ventil, jak tohle všechno ze sebe shodit?

Jdu fotit něco jiného. Když už je to hodně intenzivní, dám si třeba měsíc pauzu, protože časem už to nezvládáte odfiltrovat jenom přes noc.

Stávají se situace, že někomu vadí, že ho fotíte?

Občas se to stane, třeba když je tam někdo nový. Ale většinou to stejně vždycky dopadlo tak, že pak chtěli vyfotit, nebo jim to nevadilo. Ze začátku hraje roli neznámost té činnosti, kterou tam vykonáváte. Když přijde člověk s foťákem, hned si představují, že budou na titulních stránkách nějakého bulváru nebo v televizi.

Pro mě je důležité nenarušovat děje, které se tam odehrávají, proto jsem tam třeba dlouho, jsou na mě zvyklí, nevadí jim, že mám foťák v ruce, protože už to nevnímají.

Nosím jim i fotky, které mě baví, nebo je vyfotím přímo pro ně. Za ta léta mají někteří v báglech zabalené kolekce mých fotek, a když to pak vidí ostatní, často chtějí taky.

Když to vztáhnu spíše k pouliční fotografii, kde jsou ti lidé v podstatě anonymní, mívá zde někdo problém s narušováním soukromí?

Záleží na tom, jak k tomu člověk přistupuje. Já tu pouliční fotku neberu jako nějaké safari nebo lov, spíš se tak motám městem a pořizuji fotky, o kterých většinou ani nikdo neví, že vznikly.

Je to odlišné. Při tom dokumentu samozřejmě nemůžu přijít a tvářit se, že nemám foťák, když ho mám v ruce, ale na té ulici si lidé ani často neuvědomují, že jsou v hledáčku, pokud na ně odněkud nevyskočíte, nebo nějak výrazně nemíříte dlouhými objektivy. Taky si žijí své paralelní životy. Každý jeden život je vlastně paralelní a souběžný s těmi dalšími.

Pro spoustu fotografů, které láká street fotografie, je to možná takový strašák. Jak udělat dobrou fotku tak, aby si jich nikdo nevšiml a splynuli s davem?

Pomůže jim, když budou více fotit. Dělám kurzy, skupinové i individuální, a největší problém, který vidím u spousty lidí, je, že nejsou vyfocení. Chtějí udělat snímek a najednou zjistí, že mají nasazenou krytku. Pak na ulici vlastně předvádějí divadlo, kterého si nejde nevšimnout, to je hodně časté. Druhou věcí je ostych, který neumí odfiltrovat. To je poznat, ale také to lze odstranit praxí.

Důležité je také vědět, co chcete. Když k někomu jdete, protože je zrovna trendem, že se fotí lidé širokoúhlým objektivem zblízka, a snažíte se to napodobovat, nevidím v tom moc smysl, pokud tam není nějaký obsah, světlo… a pak vám to samozřejmě nefunguje.

Vám se daří od trendů distancovat?

No rozhodně! Móda a módnost mě v tomhle nezajímá. Potřebuji foťák, kde se dá všechno vypnout, aby zůstalo jen základní manuální nastavení a k tomu manuální ostření, což mi umožňují třeba moje foťáky Leica, s tím jsem spokojený. Automatizace těch strojů vás nutí se jim podřizovat a já potřebuji, aby ten stroj dělal to, co já chci, aby ten výsledek byl můj.

Možná obligátní otázka. Jaká byla vaše cesta k fotografii?

Fotil jsem od mala, už někdy před první třídou. Doma byly foťáky a mě to zajímalo a bavilo. Ale vlastně jsem jenom zaznamenával a nevyvolával. Nějaké vzdělání jsem v tom moc nezískal. I jsem hodně kreslil, dělal různé grafické techniky a byl jsem výtvarně činný. Tam mi ty věci celkem fungovaly tak, jak jsem chtěl, ale u fotky ne a trvalo mi docela dlouho, než jsem pochopil, že to dívání se a úhly pohledu jsou vlastně jiné než to běžné dívání, že je to nástroj, se kterým se musí pracovat. Do té doby jsem to dělal tak, že jsem si stoupl a vyfotil, ale tak to úplně nefunguje. Člověk musí vědět, co chce říct a jak to chce říct.

To mi došlo, když jsem byl kdysi dávno s rodiči v Písku v kempu. Rozlil se tam místní potok, byl z toho docela povyk a já to fotil. Když jsem pak ty fotky viděl, vypadalo to, že tam teče nějaká mokrá nudle, nic dramatického. Pochopil jsem, že když chci něco říct, musím jít k jádru, najít ho, najít úhly pohledu a ne to jen popsat.

Někdy v polovině 80. let se mi dostala do ruky kniha Příběh fotografie od Daniely Mrázkové. Ta mi ukázala, co je to sociální fotka, válečná, humanistická… v ten moment mi bylo jasné, co chci dělat. Měl jsem jasno a trvá to dodnes, ale cesta k tomu byla ještě dlouhá.

Černobílá fotografie u vás figurovala od začátku, nebo to byl postupný proces?

Od začátku mě bavila víc. Vyzkoušel jsem si kdeco. Fotil jsem i barevné diáky, které mě naučily exaktně exponovat, ale černobílá fotka je pro mě zásadní. Naučil jsem se ji vyvolávat, zvětšovat… kompletně celý proces. Barvu v podstatě nedělám.

Na černobílé fotce mě baví její vizualita, estetika škály šedí, která dokáže tu barvu v podstatě zprostředkovat. Barevná fotka mi přijde víc o povrchu, kdežto ta černobílá o obsahu, o ději uvnitř, který jsme schopní sdělit, předat dál.

S černobílou fotografií a vlastně i s žánry, které fotíte, je často spojován analog. Jak to máte vy, analog vs. digitál?

Když přišel digitál, dlouhá léta jsem nevěděl, jestli fotit digitálně nebo analogově, tak jsem to dělal dohromady. Přes jedno rameno digitál, přes druhé analog. Jednou jsem si chtěl během focení u své digitální Leicy vyměnit baterku, jenže jsem nějak automaticky vzal do ruky kinofilmovou a ony mají ty specifické a stejné, výměnné kryty, takže jsem si osvítil film. Řekl jsem si, že si to musím nějak ujasnit, a celý rok 2018 jsem fotil na film. Pak jsem si ty výsledky dal dohromady a řekl si, že je pro mě důležitější víc fotit, než vyvolávat, a že ten digitál je pro mě dostatečně kvalitní. Od té doby fotím 99,9 % na digitál a jen občas z nějaké nostalgie sáhnu po analogu.

Pokud budete mít cestu, doporučuji navštívit výstavu Kevinových snímků. K vidění je od 7. července do 21. srpna v Muzeu regionu Boskovicka.

Jste iniciátorem fotografické skupiny Verum Photo. Různá umělecká uskupení jsou často spojována s nějakým společným prohlášením, manifestem či technologickými postupy. Co spojuje vás?

Naším „manifestem“ je nearanžovaná, živá, černobílá fotografie. Ten název Verum, pravda, je odkaz na nějaké naše kořeny, směrem k zakladatelům Magnum. Každý z nás pracuje jiným způsobem, sleduje třeba jiná témata, ale tohle je to, co nás propojuje.

Pracujete s žánrem fotoeseje. Co si pod tím můžeme představit?

Je to v podstatě vyprávění pomocí fotografií. Může to být úplně drobný fotografický útvar.

V záplavě vizuálních vjemů v dnešní době je jednoduché vytvořit solitérní fotku, jsou jich plné sociální sítě. Ale hodnotu to může mít právě v tom vyprávění v rámci nějakého souboru, který dohromady vytváří příběh. Takže nemusíme mít jednu silnou fotku, ale silný příběh vyprávěný více snímky.

Fotoeseje děláme poměrně pravidelně už dlouhá léta, vydali jsme i knížku Photo Essays. Pravidelně si i zveme hosty a vydáváme ziny. U nás je to spíše okrajová záležitost, ale ve světě jsou docela populární. Jsou to malonákladové publikace, zase sledující nějaké téma. Může být rozsáhlé, nebo je to jen nějaký menší projekt.

Propojujete fotoeseje i s psaným slovem?

Jak kdo. Vždycky je tam nějaká anotace, která vás uvede do děje. Někdo pak píše delší texty, někdo střídmější. Text má v tomhle případě hodnotu nějakého uvedení do kontextu, ale někdy by stačil i název. Pro mě je třeba zásadní, aby u fotek bylo uvedeno místo a čas.

Vzniká první fotografie a pak až text, nebo naopak?

Asi to může být různě. Když pracuji na nějakém projektu, dělám si rešerše, hledám různé věci, třeba jak se točí slunce, jak tam jde světlo, a pak až začnu pracovat. To jsou vlastně texty, se kterými pracuji a tahám z nich pak ty finální. U něčeho je ten text zase dodatečný, stručný. Obecně je ale pro mě důležité, mít věci připravené, srovnané, abych při samotném focení nic neřešil a mohl se věnovat té intuitivní práci.

Co pro vás fotografie znamená?

Je to pro mě zásadní část mého života. Věnoval jsem se v životě různým věcem, jezdil jsem na motorkách, na plachetnicích, potápěl jsem se a vždycky jsem u všeho fotil. Postupně jsem ale všechno ořezal, abych měl čas a sílu na focení. Fotka je pro mě alfa a omega mého života, mé práce, mého přemýšlení a život bez focení si vlastně nedokážu představit.