Legenda filmové fotografie Jan Kuděla

České filmové klasiky jako Marečku, podejte mi pero!, Ať žijí duchové!, Chobotnice z II. patra či Šest medvědů s Cibulkou zná asi každý, ale asi málokdo zná člověka, který stojí za fotografiemi z těchto filmů. Přesto se jedná o opravdovou legendu filmové fotky. S Janem Kudělou zavzpomínáme na velké osobnosti české kinematografie, na jeho začátky s fotografií a dozvíme se, proč je pro portrétování důležité zaměřit se na ruce.

Fotograf, filmový producent, fotoreportér filmového studia Barrandov, ředitel filmových festivalů, organizátor výstav filmových fotografií a plakátů… kým je ještě Jan Kuděla?

Podílel jsem se i na vydání mnoha knih. I když přiznám se, že jsem je víceméně nečetl. Teď jsem ale hledal v archivu materiály o panu Miloši Kopeckém a nahlédl jsem i do této knihy, na které jsem spolupracoval. Opravdu mi otevřela oči a sblížila mě s ním, přestože jsem ho osobně znal a zažil s ním velmi intimní rozhovor. Ale až teď po přečtení té knížky, jsem ho skutečně pochopil.

Aktuálně připravujete další knihu, Můj život s filmem. O čem bude a na co se mohou čtenáři těšit?

Víte, když jdu do knihkupectví, první mě zaujme titulní strana. A u téhle knížky bude na přední i zadní straně zhruba 35 fotografií různých osobností, které jsem fotil. V úvodu bude takové odbornější, ale příjemné povídání od pana Horníčka, kde se vyjadřuje o filmu a televizi, a pasáž o tom, že na fotografie Honzy Kuděly se musíte dívat z jiného pohledu. Cituji: „On vždycky hledal na ztvárnění každé osobnosti něco zvláštního.“ Následovat budou fotografie i z mé starší knihy Filmová fotografie.

Mám tam i kapitolu „Byl jsem zván a nevím proč“. On to nebyl jeden bezvýznamný herec, nebo pět, deset, které bych fotil v jejich prostředí. To byly skutečné osobnosti. Od Jana Wericha, Oldřicha Nového, Jaroslava Marvana, který nikdy nikoho domů nezval, přes Mirka Lipského nebo Miroslava Horníčka, Jiřinu Bohdalovou… všechny jsem je fotil v jejich bytech v Praze nebo na chalupách. Ale to bych se zbytečně vytahoval.

Budou tam i zážitky z mých cest: z Ameriky, Číny, Azorských ostrovů, Portugalska, Vietnamu, Indie, Sýrie, Kanady, Francie, Ruska, Arménie, Polska, Německa, Anglie… do některých států jsem se vracel i opakovaně.

V závěrečné části budou vzpomínky ze zahraničních pracovních cest. Například jak jsem byl v Moskvě zatčen, když jsem chtěl pořídit snímek mrtvého Lenina v mauzoleu, nebo v Sýrii při natáčení válečného filmu jsem byl svědkem toho, jak běžící voják upadl na vzdálenost asi dvou metrů ode mne, projíždějící tank ho přejel a voják byl na místě mrtev. V Chicagu jsem byl pozván na fotografování pornoaktů hlavní představitelky, americké superstar. Nebo zmíním ještě příhodu, jak mě pan prezident Havel přistihl při čtení jeho inauguračního projevu, který ještě nikdo nečetl.

Ráda bych se zeptala na vaše fotografické začátky. Absolvoval jste Odbornou školu fotografickou v Prostějově. Kdy a jak vznikl Váš zájem o fotografii? A jaká byla Vaše cesta k filmové fotografii?

Na doporučení rodičů jsem nejprve zvažoval průmyslovku, která byla hned naproti mojí základní škole a měl jsem ji blízko, ale pak k nám na návštěvu přišla moje sestřenice, která byla vynikající fotografka. Ta se mě zeptala, jestli bych se nechtěl vyučit fotografem a nalákala mě na to, že za dva roky budu mít školu hotovou a můžu si vydělávat. Já jsem chtěl, rodiče souhlasili, tak jsem odjel do Prostějova, po termínu mě přijali a za dva roky jsem nastoupil do družstva fotografie v Ostravě, kde jsem se v sedmnácti letech stal protizákonně vedoucím fotografického závodu. Tam jsem zůstal do vojny.

Na vojně jsem si uvědomil, že nic neznám, a film mě vždycky zajímal. Tak jsem nastoupil na Průmyslovou školu filmové, rozhlasové a televizní techniky v Čimelicích, samozřejmě zase po termínu. Po maturitě jsem dostal umístěnku do České televize jako asistent produkce. Jenže na začátku prázdnin mě oslovil můj spoluhráč z fotbalu, který byl vedoucím laboratoře na Barrandově, jestli bych nechtěl na praxi na uvolněné místo ve fotooddělení. Vedoucí tohoto oddělení ale chtěl, abych zde zůstal natrvalo jako „řadový“ fotograf. Tak jsem zůstal a rozhodně jsem nelitoval.

Váš přístup k fotoreportážím z filmových placů byl ovšem jiný, než jak bylo do té doby zvykem…

Když se natočil záběr nějakého filmu, dala se kamera pryč a ta samá scéna se ještě jednou nafotografovala. Jenže takhle jsem to dělat nechtěl, chtěl jsem svůj vlastní pohled přímo během natáčení. Časem už to o mně věděli: „Jó Honza, ten si určitě něco vymyslí.“ Tím jsem se nějakým způsobem prosadil a začali o mě mít zájem i zahraniční producenti. Po jisté době mě udělali šéfem barrandovských fotografických ateliérů. Tam jsem vybudoval nové prostory, laboratoře, pořídily se nové aparáty a dal jsem tomu určitý punc.

Jenže zase přišla myšlenka „Honzo, ty nic neznáš“, tak jsem se, samozřejmě po termínu, přihlásil na AMU na Fakultu produkce a řízení, kterou jsem absolvoval. Věnoval jsem se více produkování filmů, pořádání festivalů… těch činností bylo hodně. Po určité době ta myšlenka přišla znova a začal jsem studovat práva, bohužel neúspěšně, a s tím se pojí jedna příhoda – o všem rozhodla vražda.

Dělal jsem na jedné zakázce s Francouzi. Ve stejný den se měl točit ještě jeden český film v Příbrami a do toho jsem měl dělat zkoušku z nějakého práva. S těmi Francouzi se měla točit scéna, kdy jeden chlapík měl probodnout druhého a on ho ne a ne píchnout. Já se modlil, aby ho už zabil. V té Příbrami se totiž točil vrchol filmu s Rudolfem Hrušínským a do toho ta zkouška na fakultě, u které jsem už první termín zmeškal. Konečně se povedlo, já skočil do auta, jel jak šílenec. Dojel jsem na poslední chvíli, ani jsem nestihl vystoupit z auta a přes okénko jsem fotografoval tuhle dramatickou scénu, která najednou z mého podhledu byla daleko dramatičtější. No a zkoušku jsem prošvihl.

Kromě fotoreportáží z filmových placů jste fotil i portréty předních osobností českého filmu. Je portrét herce či herečky v něčem jiný, než portrét běžného smrtelníka?

Vždycky, než jsem udělal portrét, jsem musel toho člověka poznat, musel jsem si ho prohlédnout, jestli má dobrý profil, co je na něm zajímavé. Dokonce se i stávaly situace, že jsem toho herce či herečku úplně zblbnul z toho, jak jsem pořád dával pokyny… jedna herečka byla tak dezorientovaná, že mi v ateliéru spadla na zem.

Pro jeden španělský film jsem portrétoval Janu Brejchovou. Sešli jsme se v devět hodin dopoledne, dali jsme si kávu, abych navodil atmosféru, a končili jsme asi v osm večer, a to jsme pracovali jenom na jejím portrétu.

Jana Wericha jsem fotil v jeho ateliéru, kde vznikla taková ta jeho klasická fotografie, o kterou byl velký zájem a vytisklo se jí nakonec asi 5 tisíc kusů. On tam sedí na zahradě a vzadu je jeho velká zvětšenina. Pak mě pozval na narozeniny a tehdy prohlásil: „Přátelé, i když tady nebudu, tak tady zůstanu.“ Nastalo ticho. A on pak ukázal na tu fotografii. Byl jsem na slzičky.

Oldřich Nový mi jednou volal, že by si přál portrét ode mě a že by mu bylo ctí, použít ho jako novoročenku. Byl jsem pozván k němu do bytu i se svou ženou, on nám zazpíval krásné skladby za doprovodu stařičkého gramofonu a my byli doslova dojati. Zážitek, který nikdo jiný nezažil. Příhod by bylo opravdu hodně.

Při focení portrétu je dle vašich slov důležité se zaměřit na oči, nos a ruce. Oči jsou oknem do duše, ale proč nos a ruce?

Ruce? To se pozná, víte. Fotil jsem i manekýnky, přišly třeba čtyři, krásné kostýmy, vlasy, líčení… a já jedné řekl, aby položila pravou ruku na opěradlo tak, abych viděl prsty. S takovou graciózností, ne aby tam něco padlo. To prostě vycítíte… nemám rád, když jsou nehty šíleně zmalované, dlouhé, nalepené. Upravené, to ano, ale musí v tom být určitá noblesa.

V rozhovoru s Alešem Cibulkou pro pořad Blízká setkání na Českém rozhlasu 2 mě zaujal takový detail, kdy jste měl pořídit jeho portrét a vyzval jste ho, aby si olízl spodní ret. Proč to?

Je to kvůli lesku. A spodní ret, protože je výraznější.

Už když jsme spolu domlouvali tento rozhovor, mluvil jste o vašem nabitém programu. Co v dohledné době připravujete a máte mezi tou vší prací i čas na odpočinek?

Ale jo! Padesát let jsem hrál fotbal, jsem zvyklý sportovat. A mám kolem sebe okruh lidí, se kterými se vždycky rád pobavím, kteří si rádi poslechnou mé historky a příhody. Takže je to taková forma odpočinku.

V současné době připravuji Festival českých a československých filmů a výstavu filmové fotografie  ve Vietnamu, a to ve třech městech a na jednom ostrově. Dále připravuji velkou výstavu filmové fotografie na Finále českých filmů za rok 2022. Jinak bych rád natočil 13dílný televizní seriál Lázeňské lásky. Kdybyste věděla proč se to zadrhlo, tak byste nevěřila.

A tradiční otázka na závěr. Dovedete si představit váš život bez fotografie?

Pravděpodobně bych dělal něco jiného, těžko říct. Věnoval bych se třeba právu, nebo producentské činnosti. Fotografie mi ale umožnila ty lidi poznat daleko blíž a takovým způsobem, že nedělám rozdíly, jestli hovořím s prezidentem, předsedou vlády, ministrem nebo národním umělcem. Nemám zábrany, vždy řeknu to, co si myslím. Každopádně si dovedu představit život v jiné kolonce. Dostal jsem i nabídky jít do parlamentu, do Rady České televize, do vedení Seniorů 21 a jiných spolků.