Přístupy k retušování a rekonstrukci fotografií

Dokonalá fotografie?

Více než dříve se s érou pořizování digitálních dat uchylujeme v menší či větší míře k zásahům do původního vzhledu fotografií. Bez ohledu na motiv je primární snahou dosažení technicky dokonalé fotografie, ačkoliv to může být velmi subjektivní pojem. Práce na digitálních datech se však neomezují pouze na editaci fotek pořízených digitálními fotoaparáty, ale se schopností digitalizace analogových materiálů se značně rozšiřuje množství prostředků a možnosti zpracování.

Ať je již původ fotografie jakýkoliv, přístup k jejich úpravám je na něm nezávislý. Při editaci je rozhodující větší množství jiných faktorů, které určují, jak budeme s fotografií pracovat – zejména motiv na fotografii, původ fotografie a také záměr, se kterým jsme k úpravě přistoupili. Protože je každá fotografie originální, je třeba k ní přistupovat individuálně. Volíme různé druhy zásahu v různých stupních intenzity.

Retuš nebo rekonstrukce?

Zmíní-li se pojem retuš nebo retušování, většině lidí se vybaví zejména odstraňování nevzhledných pupínků, pih nebo vrásek z obličeje a dalších nedokonalostí pleti. To je bez pochyb správně. Například v těchto případech se vždy snažíme nedokonalosti nebo chyby odstranit překrytím pomocí aplikování stejných nebo co nejpodobnějších struktur. Obvykle se pak nejedná o dramaticky časově i rozsahově náročné práce, což platí zejména pro bodové úpravy, nebo plošné úpravy pomocí aplikace nejrůznějších filtrů.

V případě rekonstrukce fotografie se ale dá říci, že se naopak snažíme doplnit její chybějící části(nebo části kde není žádná kresba). Nejčastější příčinou destrukce fotografie je vystavení nějakému fyzickému/mechanickému namáhání, jako je například ohyb, záměrné nebo nahodilé odtržení částí, vystavení nepříznivým povětrnostním podmínkám, způsobující barevnou změnu, přítomnost skvrn nebo trhlin atd. Ať je příčinou takového znehodnocení fotky a její následné editace cokoliv, snažíme se přistupovat k doplnění chybějících částí co nejvíce citlivě.

Souhrně tedy lze říct, že retuší něco zakrýváme a popřípadě odstraňujeme, rekonstrukcí je myšleno naopak doplnění zcela chybějící části. A zatímco retuš se týká jak původně digitálních fotografií, tak původních tištěných fotografií, rekonstrukce bude potřeba zejména jen u analogových fotografií převedených do tiskové podoby.

Tištěné analogové fotografie

Ideální situace při zpracování starších fotografií je ta, kdy se zachovali(v dobrém stavu) negativy. Ty lze bez problému zaslat k digitalizaci do laboratoře, kde je převedou do digitální podoby v dostatečném rozlišení. K digitalizaci tištěných fotek ve většině případů přistupujeme v případech, kdy již k dispozici negativ nemáme. Pak není jiná volba než tištěnou předlohu oskenovat v rozlišení potřebném pro další zpracování, např. formát následného tisku. Se samotným skenováním je ovšem spojené snížení kvality i v případě, že fotografie nevykazuje žádné zjevné vady. Zejména mohou být patrné různé nečistoty, které vnikly při skenování na povrch fotografie.

U historických fotografií je také většinou žádoucí zanechání patiny. Proto v případě, že je fotka v dobrém stavu, nezasahujeme do neporušených částí. A ačkoliv v dřívějších dobách byli fotografové mistry svého řemesla, může stát, že již originál fotky obsahuje nějakou drobnou nedokonalost. Pro zachování autentičnosti ale není žádoucí odstraňování nedostatků tohoto charakteru, pokud to ovšem není přímo přáním zákazníka.

Naopak se snažíme odstranit nedostatky vzniklé po nebo při uložení fotografie, nebo jejím prohlížením. Důsledky nešetrného zacházení jsou naznačeny výše. V této části si pak ukážeme jednotlivé případy a výsledky jejich řešení.

Retuš skvrn

Na tištěném originálu jsou patrné zelené skvrny, které jednoznačně nejsou na fotografii záměrně. Pomocí kombinace několik retušovacích nástrojů se je pak podařilo odstranit.

Ostraňování ohybů

V případě ohybů na fotografii můžeme uplatnit jak pouze retušovací nástroje, tak techniky rekonstrukce. Obecně je lze ale považovat za plošně méně rozsáhlé úkony. Jak je ale patrné z fotografií níže, je možné narazit jak na úplnou ztrátu informace(uplatní se rekonstrukce), tak pouze na drobnou linku vedoucí přes část fotky, kde je původní pozadí dobře vidět(vystačíme si s vyretušováním).

Rekonstrukce-doplňení chybějících částí

Nejnáročnější částí na citlivost přístupu je doplnění chybějících částí. Na následujících fotografiích si můžeme všimnout chybějících částí v obličejové části. Pro doplnění chybějících částí lze využít například “zrcadlení”- pro představu o chybějící části je možné se inspirovat v částech, kde je motiv zachován.

Úprava barev a kontrastu

Co již nesouvisí přímo s retušováním a rekonstrukcí je barevná úprava a korekce kontrastu. Vlivem působení okolního prostředí na fotografický(ale i jiný) papír dochází k jeho barevné změně. Jsou-li barvy natolik vybledlé, že se ztrácí kresba, je možné využít mnoho způsobů úpravy kontrastu. Ukázka rozdílu mezi skenem originální fotografie a verzí po přidání kontrastu je naznačena na následujících fotografií. Barevné vyvážení lze pak korigovat pomocí sofistikovaných filtrů.

Fotografie pořízené v digitální podobě

Tak, jako jsou lidé nedokonalí, tak i digitálně vytvořené fotografie trpí v drtivé většině nějakým nedostatkem, který bychom raději odstranili. Zatímco u lidí můžeme snahu o dokonalost označit přinejmenším jako marnou, neplatí totéž o fotkách. S trochou umu a citu lze vyfocenou realitu pozměnit k obrazu svému.

Všeobecně v povědomí je retušování spojované s portrétní fotografií. Ale není to jediná oblast, kde lze tento zásah uplatnit. Touto cestou lze řešit i například kompoziční nedostatky, objekty které zjevně do obsahu fotografie nepatří nebo je tam záměrně nechceme. Je pak na zvážení, v jaké míře chceme zachovat autenticitu a vyjádřit tak reálné zachycení konkrétní věci, kompozice a podobně.

Příklad významného zásahu, který lze subjektivně označit za zákrok za hranicí ponechání autenticity, si můžeme ukázat na fotografiích vídeňského Dolního Belvederu. Zatímco ve skutečnosti se nachází za jeho budovou další objekty, na následujícím snímku si můžeme prohlédnout budovu Belvederu jejíž silueta již není rušena okolní zástavbou. Tyto budovy jsou však nedílnou součástí reálného pohledu a přirozeně do něj tedy patří.

Narazíme-li na objekt, který do snímané scény nepatří a který nemá vliv na výpovědní hodnotu fotografie, můžeme přistoupit k jeho odstranění. Takovou situaci můžeme ilustrovat na snímcích zříceniny hradu Krakovec. Chceme-li pořídit dokumentační fotografii hradu, je nasnadě odstranění všudypřítomných návštěvníků. Ti nám svojí obsencí rozhodně nijak nenarušují autentičnost scenérie.

Oproti analogovým fotografiím a jejich tištěným podobám se u digitálních fotografií patrně nesetkáme v takové míře s úpravou nedokonalostí vzniklých archivací. Lze předpokládat, že v dnešní době je již standardem (nebo minimálně doporučením) zálohování digitálních originálů na různá paměťová média typu externí disk, flashdisk, paměťová karta nebo uchovávání přímo v počítači. Zálohováním pak předcházíme nutnosti tištěnou fotografii skenovat a lze ji jednoduše přímo znovu vytisknout.

Závěrem už jen jedna vlastní zkušenost. Samotnému se mi mnohokrát stalo, že jsem nějakou drobnost, která kazí dojem, přehlédl. Jestliže se chci přesvědčit, že fotografie nepotřebuje už více zásahů, osobně mi velmi pomáhá shlédnutí fotografie s nějakým časovým odstupem. Po úpravě fotky dopřát očím odpočinek a vrátit se k fotografii s několikahodinovým, nebo i s několikadenním odstupem. Pak se třeba opět zachytí detail, který byl nedopatřením přehlédnut. Koneckonců fotografie, které byly mnoho let zapomenuty, si při svém “znovuzrození” nějaký den péče navíc jistě zaslouží.

Autorem článku je:
Jan Tauber – prodejna FOTOLAB.cz, Plzeň