Šárka JonášováStará manuální skla, výstřednost a neobvyklé úhly pohledu. Není mu cizí ani nahota, dokáže ji využít ku prospěchu, nicméně není to klíčový motiv jeho fotografií. Jak sám říká: „Spíš se snažím o tu nejdivnější pózu.“ Povídáme si s bOUlerem.
Lukáši, fotografování je tvoje hlavní činnost, která ti zabírá veškerý čas, nebo, tím že nejsi profi fotograf, ho máš jen jako koníček?
Ano, čistě pro zábavu. Jelikož mám stálé zaměstnání, moje intenzita focení je poměrně velká a vyvolávání spolu se skenováním fotek je poměrně časově náročné, zabere mi focení veškerý můj volný čas, který mám.
Máš určitý cíl nebo ambice dosáhnout nějakého ocenění?
Ne, nechávám to čistě plynout, baví mně to. Hlavně to vidím jako útěk od reality, od každodenních povinností, od dětí…
K focení analogem a následné úpravě v postprocesu, jsi se prosím tě dostal jak?
Jelikož se intenzita mého focení stále zvyšovala a zvyšovala, tak jsem asi logicky hledal nějaký způsob, čím focení obohatit, jak něco dělat zase maličko jinak a dostat nový náboj. Tím, že jsem měl kolem sebe poměrně dost lidí, kteří se analogovou fotkou zabývají, musel jsem to jednoho dne taky vyzkoušet. Prvních pár nafocených filmů jsem odnesl vyvolat do laboratoře, ale brzo jsem si uvědomil, že si celý proces, od začátku do konce, můžu dělat sám, že to jinak pro mě postrádá smysl a je to takové focení „napůl“. Nakoupil jsem vývojnici, chemii, skener atd. a po večerech se zavírám do koupelny.
Popiš mi prosím, jak vypadá tvoje příprava na focení.
Moje příprava na focení je v 90 % totální freestyle, většinou se s modelkou domluvíme pouze na tom, jestli budeme fotit v přírodě, ve městě, případně s nějakou rekvizitou atd. Sejdeme se na konkrétním místě, třeba tam, kde bydlí modelka, a chodíme po okolí, hledáme zajímavá zákoutí s hezkým světlem, takže většina nápadů přijde až během procesu focení. Samozřejmě mám taky hodně lokací vytipovaných během chození po Praze. Storyboard si žádný nedělám, pro mě ty nejlepší fotky vznikly v podstatě úplně náhodou.
Často si hraješ s různými typy kinofilmů, citlivostí a jejich expirací. Řekni nám něco o těchto experimentech a jejich výsledcích.
Myslím, že tyhle experimenty mě začaly zajímat, protože když jsem jednou zandával film do vývojnice, omylem jsem si rozsvítil a polovinu filmu osvítil. Na snímcích vznikly zajímavé light leaks a různé artefakty. Výsledné fotky se mi ve finále líbily mnohem více než u „nezkaženého filmu“. Následně jsem dostal od kamaráda pár barevných filmů po expiraci a moc se mi zalíbilo, jaký mají výsledné fotky barevný posun, někdy až nereálné barvy a mnohem výraznější zrno. Asi nejvíc mě ale baví to, že člověk v podstatě neví, co od takového prošlého filmu čekat. Pokaždé je pro mě velké překvapení, jaké fotky z toho vyjdou.
Občas se mezi tebou vybranými modelkami objeví i tvůj syn. Jaká byla cesta k tomu si ho „vycvičit“, aby na fotkách zůstal tvůj nápaditý rukopis?
Klukům nic jiného ani nezbývalo, táta se to na někom přece musel naučit, vlastně jsem je ani nijak „nevycvičoval“, protože každý takový pokus vedl akorát k jejich znechucení. Na focení dětí je super to, že z nich jde naprostá přirozenost, takže většina sérii s dětmi vznikla vskutku spontánně, pouze jsem kolem nich skákal s foťákem.
Jak velkou roli hrají při fotografování lokace?
Když jsem venku, sem tam na něco narazím, kupříkladu při jízdě autem, ale ve většině případů se prostě jdu s modelkou někam projít. Řeknu jí, že se sejdeme například na Florenci, projdeme se a něco vymyslíme. Já si myslím, že fotit se dá úplně všude. Stačí jenom nějaké fajn světlo a modelka pak vypadá skvěle i u popelnice. Celkem rád chodím na opuštěná místa, kde se zastavil čas.
Tohle je dle mého dar. Vyšvihnout na konkrétním místě nějaké pózy a ještě k tomu, aby to bylo opravdu originální a zajímavé. Jak dlouho trvá jedno focení?
Vymýšlím to na konkrétním místě, ale dovedeš si představit, jak jsem nervózní, abych nějaké to místo našel? Hrozně špatně potom nesu to, když se mi to nepovede. Dřív focení trvalo třeba hodinu a půl, někdy dvě hodiny, ale teď se to zkracuje. 45 minut a už máš pocit, že se hodně opakuješ. Většinou, když jdu s někým fotit, tak jedna lokace, jeden set a radši jdu jiný den znovu. Člověk je jinak naladěný, a to je podle mě na fotkách vcelku znát. A to nejlepší mě napadá až cestou domů! To si pak říkám „Já blbec! Proč jsem ještě neudělal tohle a tohle?!“
Stalo se ti někdy při focení, že jsi byl z modelky nervózní? Přeci jen jsou před tebou kolikrát modelky polonahé.
Nervózní z modelek jsem býval ze začátku, teď jsem nanejvýš nervózní ze sebe. Myslím si, že do noty si padnu s většinou lidi, jsem docela ukecaný. Stalo se mi zatím asi jen třikrát, že mi focení s určitým člověkem absolutně nesedlo.
Jak docílíš těch úžasných barev, které na fotkách máš?
Já si myslím, že velkou část má na svědomí starosklo. Fotím na plnou díru, protože cloněním u starých skel přicházíš o jejich charakter. Kolikrát mi přijde, že pastelové barvy lezou už v RAWu. Nic zásadního s tím nedělám, prostě jen hejblátka v Lightroomu a následně drobné retuše ve Photoshopu. Mám samozřejmě nějaký preset, který jsem si postupem času dolaďoval, a ten mi teď většinou sedí tak nějak na všechno. Záleží ale na použitém skle, ne na každé ohnisko onen preset sedí. Taky si myslím, že mnou vytvořený preset třeba nebude sedět člověku, který fotí na Canon. Musíš ho stejně ladit a měnit s každým novým objektivem.
Myslím si, že ač máš třeba svůj první preset koupený, je to pro začátek super. Učíš se a především vidíš, s čím je v tom presetu hýbáno a čeho tím ve výsledku docílíš. Můžeš si to potom sám zkoušet, měnit a zjišťuješ co a jak. Vidíš, co se děje. Samozřejmě každý, kdo fotí, má úplně jiný úhel pohledu a baví ho jiné barvy. Co se týče těch kupovaných sad presetů, ty vlastně před koupí vidíš, co od toho můžeš ve výsledku očekávat, ale pak u toho sedíš a nevíš co s tím.
Když má člověk barevné fotky nějakým způsobem, s koupeným presetem nepůjde všechno tak, jak si myslí. Jasně, je to dobré, ale jen jako výukový prvek. Určitě hned nekupovat všechno, co tě zaujme, ale třeba jen nějaký základ a následně to zkoušet dopracovat tak, aby to sedlo přesně tobě. Já si občas rozkliknu už nějaký dříve uložený preset, aplikuji ho a pak si ladím táhla na tu konkrétní fotku, aby se mi to líbilo, případně si ten nově vytvořený zase uložím. No, a pak to zkusíš na jinou fotku a zjistíš, že je to zase úplně jiné a nesedí to. Je to věčný boj.
Fotíš vlastně na manuální skla. Co ostření? Jak zvládáš ostřit manuálně? Přeci jen je to trochu oříšek, který se určitě neobejde bez odpadu.
Ze začátku bylo odpadu dost, v současnosti už je to skoro minimum. Zaostřeno teď mívám často docela dobře. Z focení si odnesu asi tak 300–500 fotek. Jak kdy, občas míň.
A když fotíš na analog?
Tak si beru dva filmy. Ale ve výsledku je použitelných tak 7 fotek.
Při ostření taky hraje velkou roli tělo. Čím fotíš?
Momentální technika, na kterou fotím, je Sony A7IV. Na Sony je dobrý to, že si to nezvětšuješ v lupě a zaostříš v pohodě. Co se týče objektivů, nejčastěji sahám po 35mm – Sony Distagon FE f/1.4, dále po 24mm – Sony FE f/1.4 GM a taky po 28mm – Sony FE f/2. Na analogové fotografie využívám převážně fotoaparáty Contax RX a středoformátový fotoaparát Pentax 67.
Jak postupuješ během focení? Dbáš na pozadí, rušivé elementy nebo je přiznáváš?
Myslím si, že tak půl napůl. Mám třeba stáhnuté nějaké inspirace, pózy, co se mi líbí. Myslím, že se jinak inspiruji vším okolo mě. Samozřejmě sjíždím Instagram a Facebook, hodně věcí člověku zůstane v podvědomí a pak je aplikuje po svém. Někdy je mi inspirací i můj syn, dívám se, co dělá a s čím si hraje, a to pak používám na focení. Jinak to kolikrát prostě vyplyne. Přišel jsem taky na to, že když hodně řeším lokaci, kam půjdu, nakonec objevím nějaký koutek metr na metr a pořídím tam super fotky. Kdysi jsem fotil „západovky“ pod mostem, všude byly jehly od feťáků, fakt hnus, ale fotky nakonec vypadaly překvapivě dobře, jako kdyby byly focené někde na louce plné kytek.
Hlavní výhoda staroskel je, že ti to pozadí fakt rozmáznou.
No, to je právě to. Hlavní charakteristická věc u analogových objektivů je, že to pozadí rozmáznou a mně to v poslední době začíná i tak nějak vadit. Proto víc cloním.
Čtěte také na našem blogu: Focení portrétů v malém prostoru
Focení na plnou díru je v dnešní době taková řešená věc, je to hlavně líbivé.
Když jsem s tím začínal, tak jsem pozadí hodně řešil. Ne tu ostrost, ale to, co v něm je a v jakých barvách je. Řešil jsem bokeh. Modelkám jsem říkal, že spíš fotím to pozadí než je, bylo mi jedno, kde stojí, ale hlavně jaké za ní bude pozadí. Byla na to dobrá finta. Rozostřit si objektiv, chodit a zkoušet. Ale teď už to nedělám.
Když jdeš fotit, podle čeho se rozhoduješ, co si s sebou zabalit?
S tímhle mám velký problém, tak s sebou tahám snad skoro všechno. Pokaždé si říkám, co když se bude hodit tohle, a co když tohle, a nakonec to dopadne tak, že fotím jenom na jedno až dvě skla. Většinou s sebou beru jedno digitální tělo a cca 3 objektivy + analog (buď kinofilm, nebo středoformát).
Kolik kousků vůbec čítá tvoje sbírka starosklíček?
Vyzkoušel jsem si desítky různých staroskel, ale nechal jsem si pouze 2–3, která mě zaujala nejvíce, zbytek šel do světa. Momentálně mám období, kdy na ně vůbec nefotím a leží mi doma na poličce, ale věřím, že na ně zase přijde čas.
Zajímá mě, s kým se ti pracuje lépe, jestli s muži nebo ženami. Máš nějakou nejoblíbenější modelku?
Myslím, že se mi mnohem lépe pracuje a komunikuje s ženami, ale velmi rád občas nafotím i chlapa, je to taková příjemná změna. Vyloženě nejoblíbenější modelku nemám, ale je pár modelek, se kterýma chodím moc rád fotit opakovaně, spolupracuje se mi s nimi dobře.
Jak vlastně prolamuješ ledy s nějakou novou tváří? Já mám třeba takových 20 minut, než přijdu na něco, o čem si pak povídáme celou dobu, ale je to hodně těžké. Jak to máš ty, spoléháš na nějaké vtípky a tak?
S tímhle já nemám vůbec žádný problém, jsem velmi komunikativní typ a k novým lidem se kolikrát chovám, jako když je znám 20 let! Myslím, že na někoho je to možná až moc hr. Je super, jak je každý člověk jiný a dá se s ním komunikovat o úplně něčem jiném, proto vlastně i rád fotím lidi z různých sociálních bublin. Za celou dobu, co fotím, se mi stalo asi 3x že jsem nebyl schopný modelku rozpovídat a během focení bylo šílené ticho, což je pro mě to nejhorší, co se může stát, a já následně onu náladu z fotek cítím.
Jak zvládáš náklady, které se aktuálně okolo kinofilmu točí? Přeci jen to je v dnešní době drahá záležitost oproti digitálu.
Hlavně u toho přemýšlíš jinak než u toho digitálu. Například Fomapan je jeden z nejlevnějších filmů a je skvělý, ale rozdíl tam je. Jdeš ven, vyfotíš 10 fotek a 7 z nich použiješ. U digitálu jich natřískáš 500 a máš kolikrát problém z toho balíku vybrat 3 nebo 4. Doteď jsem nepochopil, proč to tak je. Ale má to prostě svoje kouzlo. Hlavně look těch analogových fotek je dle mého zkrátka nenahraditelný. Nikdy nenasimuluješ digitální fotku tak, aby vypadala jako z analogu.
Jak si vybíráš modelku, zřejmě hlavně na sociálních sítích?
Většinou je otravuju na Instagramu. Ctrl+C, Ctrl+V a rozesílám 😊 Jako jo, prostě když mě někdo zaujme, tak ho oslovím.
Čtěte také na našem blogu: Jak vybrat objektiv pro focení portrétu
Co je pro tebe na modelce to hlavní, čím tě zaujme a proč si ji vybereš?
Asi výrazem. To je pro mě asi nejdůležitější. Podle fotek, kterými se prezentuje. Ale je těžké to odhadnout. Několikrát se mi stalo, že měl někdo dobré fotky na Instagramu a pak, když jsem ho fotil já, se mi nepodařilo ho tak vystihnout, vyfotit tak, jak bych chtěl.
A co samotný zájem ze strany modelek, jak je silný? Stojí na focení s tebou zástupy žen?
Ne, to zase ne. Ona ta domluva je kolikrát těžká. Když máš dvě děti, je prostě náročný skloubit práci, děti a čas ještě s někým jiným.
Co ty a akty?
Nevyhledávám je. Nelákají mě. Nepotřebuji mít modelku na fotce nahou, nahota pro mě není důležitá. Pro mě je nejdůležitější výsledný výraz modelky. Hlavně si myslím, že vyfotit skvělý akt je nesmírně těžké.
A poslední věc. Co musí člověk – konkrétně modelka udělat pro to, aby s tebou mohla navázat spolupráci?
Stačí mi napsat na Instagram nebo na Facebook.
Klára Svěráková
Přidat komentář