Stanislav MachModerní technologie schované pod rouškou slušivého retro kabátu? Výrobci fotoaparátů rádi zahrají na notu nostalgie. Někteří jdou pouze cestou barev a tvarů, jiní zase vlně retra přizpůsobí i samotné ovládání a software. Jak si takové stroje stojí proti čistě moderním fotoaparátům?
Jak to všechno začalo
Když z historie vynecháme různé variace na dírkové komory, velkoformátové deskové fotoaparáty s měchem a dvouoké zrcadlovky, dostaneme se k fotoaparátům klasické konstrukce, která se v téměř neměnné podobě využívá již více než 80 let. První skoro jednooká zrcadlovka spatřila světlo světa už v roce 1936 a byla jím Kine Exakta zapomenutého německého výrobce Ihagee.
Proč skoro? Termín jednooká zrcadlovka je u první Exakty na hraně. Hledáček byl totiž více podobný dvouokým přístrojům. Používal se pohledem dolů a měl vlastní optiku mimo rovinu objektivu. O precizní kompozici se rozhodně mluvit nedalo. Vzhledově byla ale Exakta velmi blízko tomu, co známe i dnes.
Ta pravá revoluce přišla až o 11 let později. V Itálii roku 1947 spatřil světlo světa fotoaparát Rectaflex. Byl to první sériově vyráběný fotoaparát, který používal hledáček složený z optického hranolu. Nefotilo se tedy od pasu, ale hledáček se přikládal klasicky, k oku. Nebyl sice nijak rozměrný ani kontrastní, zdrojem promítaného obrazu byl ovšem objektiv, byla to zrcadlovka.
Zajímavé na tom všem je, že technologie použitá ve fotoaparátu Rectaflex se v jádru příliš neodlišovala od toho, co najdete v dnešních digitálních zrcadlovkách. Druhou zajímavostí je to, že Rectaflex byl první a zároveň poslední fotoaparát italské produkce.
Z minulosti se přesuneme do současnosti. Klasické DSLR zrcadlovky už svými technologiemi nemají kam růst a pomalu a jistě se stávají historií. Zní to zvláštně, však zrcadlovky používá (a používat bude) stále většina fotografů, nehledě na to, jestli jsou profíci nebo amatéři. Jde ale o to, co si o vývoji myslí samotní výrobci fotoaparátů. Ti totiž, až na jednu výjimku, své úsilí a finance směřují čistě směrem k bezzrcadlové konstrukci.
A mě to osobně vůbec nevadí. Dnešní bezzrcadlovky už nejsou jen pouhou alternativou plnou ústupků a omezení. Naopak, přinášejí nové možnosti a funkce, které zjednodušují proces tvorby fotografie i videí. Tento článek ovšem není a nebude o oblíbeném srovnávání zrcadlovek a bezzrcadlovek. Bude o designu, ergonomii a lásce ke staré technice, na kterou dnešní fotoaparáty tak rády odkazují.
Čtěte také na blogu: „Jak vybrat fotoaparát: Kompletní průvodce“
A proč vůbec bezzrcadlovky zmiňuji? Jednou z nevýhod zrcadlové konstrukce je limitace toho, jak bude fotoaparát vypadat. Optický hledáček musí být v jedné rovině s objektivem, protože obraz se do něj posílá pomocí složité konstrukce zrcadel nebo těžkého optického hranolu. To nemluvím ani o systému ostření, o které se stará separátní čip ve spodní části fotoaparátu. Proto jsou u zrcadlovek ostřicí body často nahuštěné pouze ve středu obrazu. Bezzrcadlovek se ale tato omezení netýkají.
Návrat tedy hlásí přístroje v designu dálkoměrných fotoaparátů, kdy je hledáček umístěn v rohu přístroje. Setkáte se i se zajímavými konstrukčními řešeními, kdy může být hledáček výklopný nebo úplně odpojitelný. Všechno toto jsou věci, které nebyly s klasickou zrcadlovou konstrukcí možné a zároveň jsou to důvody, které dávají výrobcům fotoaparátů volnější ruku při návrhu výsledného designu.
Co definuje moderní fotoaparát?
Dnešní retro fotoaparáty klamou tělem a ve skutečnosti používají stejně moderní technologie, jako jejich baculaté protějšky. Co je tedy typické pro moderní konstrukci? V první řadě to budou oblé nebo naopak ostré hrany, dobrá ergonomie, nejčastěji doplněná černočerným plastem a slitinou hořčíku. Moderní stroje jdou vstříc ergonomii. Každé tlačítko i kolečko je umístěno ideálně tak, aby nebylo nutné během fotografování sundávat jednu ruku z objektivu a druhou z fotoaparátu.
Důležitým poznávacím znamením jsou pak ovládací kolečka a jejich provedení. Základní modely jsou nejčastěji vybaveny pouze jedním kolečkem, tzv. rollerem. To ovládá jeden z parametrů podle zvoleného fotografického režimu. Pokud pracujete v manuálním nastavení a chcete ovládat clonu i čas, musíte stiskem tlačítka funkci rolleru během focení měnit.
Pokročilé moderní přístroje pak poznáte podle toho, že jsou na jejich těle kolečka minimálně dvě. Setkat se můžete i se třemi a čtvrté pak může suplovat kroužek ostření na objektivu, který je u nových bezzrcadlovek programovatelný. Tento způsob ovládání je oproti jednoduchým fotoaparátům s jedním kolečkem rychlejší. Umožní vám tak mnohem pohotovější reakce na dané situace.
Dalším poznávacím prvkem moderních fotoaparátů je způsob, jakým předávají informace o nastavených parametrech. Retro fotoaparáty se spoléhají na mechanická kolečka s vyznačenými hodnotami. Moderní zrcadlovky a bezzrcadlovky používají výhradně zadní LCD, často doplněné o stavový displej.
Čtěte také na blogu: „Jak se rychleji zlepšit ve fotografii 1.díl: Teorie je základ“
S nástupem elektronických hledáčků (EVF) a jejich schopnosti zobrazit stejné informace jako hlavní monitor, už není tak důležité mít na fotoaparátu stavový displej. Nebo se to alespoň tvrdí. Já na svém bezzrcadlovém fotoaparátu stavový displej mám a nedám na něj dopustit – často „vidím fotku“, nastavuji parametry skrze stavové LCD a až pak přikládám oko na hledáček nebo vyklápím displej a fotím třeba od země.
Posledním velkým rozdílem mezi retro a moderní konstrukcí je samotné držení přístroje. Výrobci fotoaparátů totiž u retro stylu počítají s obouručním úchopem. Může za to skromnější grip, někdy dokonce žádný. Nejednou jsem byl v situaci, kde jsem u fotoaparátu musel řešit nedostatky v ohledu ergonomie, a to pomocí dodatečného gripu nebo alespoň opěrky na palec, která se vkládala do sáňěk blesku.
Dost bylo řečí, jdeme se podívat, z jakých retro fotoaparátů můžeme vybírat a nezapomeneme ani na jejich moderní protějšky.
Retro z dílny Nikonu
Rčení, že když dva dělají totéž, není to totéž, se většinou používá spíše v negativním slova smyslu. U Nikonu to ale neplatí. Přišel totiž na trh se dvěma stroji, které jsou tabulkově téměř stejné. V praxi se ale nemohou lišit více. Řeč je samozřejmě o výborných APS-C bezzrcadlovkách Nikon Z 50 a Nikon Z fc.
Na první pohled je vidět výrazný rozdíl ve zpracování i v celkové ergonomii. Nikon Z 50 je klasická moderní bezzrcadlovka. Je malá, výkonná, používá standardní ovládání pomocí dvou koleček, kterým sekunduje dotykový displej a řada proramovatelných tlačítek.
Ergonomie Nikonu Z 50 je učebnicová. Velký a pohodlný grip usnadňuje práci a umožní snadno pracovat i s většími objektivy. Na fotoaparátu nechybí standardní volič režimů a dedikovaná tlačítka pro nastavení citlivosti a korekce expozice. Je to jednoduše povedený moderní přístroj, který svým vzhledem asi nikoho nenadchne, ale rozhodně ani neurazí.
Nikon Z fc je ovšem fotoaparát z úplně jiného těsta. Tedy ne tak docela. Pokud bychom se podívali pod jeho stylovou retro skořápku, našli bychom prakticky stejné technologie, jako u „zet padesátky“. Výrazně se ovšem odlišuje způsobem ovládání a tím, jak působí na okolí.
Je to přesně ten typ fotoaparátu, který zaujme oko prakticky každého. Na živo vypadá ještě lépe než na produktových fotografiích. Stříbrná barva doplněná černou imitací kůže je ale jen jedna věc. Kompletně přepracované je i ovládání. Ani zde nechybí dvě kolečka. Ta jsou doplněna o vlastní kovové voliče pro nastavení času, korekce expozice a citlivosti ISO.
Nemusíte se tak vždy spoléhat jen na čtení parametrů z hledáčku nebo displeje. Nastavené hodnoty vidíte přímo na těle fotoaparátu. Má to jedno malé „ale“. Na voliči času nejsou kroky po 1/3 EV. Musíte tedy občas sáhnout ovládacím kolečku, které se pohybuje právě mezi vyznačenými hodnotami.
Ovládání Nikonu Z fc je díky tomu o chlup pomalejší než u Z 50, není to ale chyba. Pracovat s Nikonem Z fc je zážitek a je to přesně ten typ fotoaparátu, který inspiruje k focení a donutí vás jej brát kamkoliv s sebou. Kdybych si měl z těchto přístrojů vybrat já, oželím pohodlí velkého gripu a raději zvolím černo stříbrnou retro stylovku.
Na závěr první části
Retro fotoaparáty jsou stylové, zábavné, ale daní za vzhled může být trochu horší ergonomie nebo pomalejší ovládání. Nic ovšem není černobílé. Nedá se s určitostí říci, že jsou retro přístroje horší než ty čistě moderní. Někdy je totiž dobré trochu zpomalit a užívat si cvakání voličů a koleček. Fotografování s retro fotoaparáty je úplně jiným zážitkem než focení s čistě moderními stroji.
V dalším díle se podíváme na zoubek fotoaparátům Olympus a hlavně na retro přístroje v pravém slova smyslu – Fujifilm!
Klára Svěráková
Přidat komentář