Rozhovor s Janem Šibíkem: Když se dívám na své fotky z revoluce 1989, tak trpím

Jan Šibík. Ikona reportážní fotografie. Jako válečný fotoreportér byl u mnoha zásadních událostí světových dějin. Posbíral také řadu prestižních fotografických cen. Jeho jméno a dílo zná asi každý, kdo se trochu zajímá o fotografii. My jsme se Jana Šibíka zeptali na jeho nejnovější výstavu, jeho cesty za fotkou i na to, co ho v životě nejvíc těší.

Co vám aktuálně zabírá nejvíc času – čemu se věnujete?

Nejvíc se věnuju přípravě mé nové knihy a výstavy: JAN ŠÍBÍK 1989, která vyjde k 30. výročí revoluce v Československu. Je to pro mě hodně osobní věc, protože výstava je tvořena z fotografií, které jsem udělal před 30 roky, tedy na začátku mé fotografické dráhy. V té době jsem fotografoval pouhé 4 roky. Přesto jsem se rozhodl, že udělám k této příležitosti velkou výstavu a knihu.

Kolik jste vybral fotek?

Asi 75 fotografií. Některé z nich budou dokonce velkoformátové a vyrobené u vás v CEWE laboratoři. Výstava začíná 4. září a potrvá do 14. listopadu na Staroměstské radnici v Praze, což je pro fotografa vůbec to nejlepší místo. Také plánuji, že často budu sedět za stolečkem a prodávat vstupenky, proto budou mít návštěvníci možnost se mnou promluvit nebo si nechat podepsat knihu.

Jsme rádi, že se na vaší výstavě můžeme podílet tiskem obrazů. Na co se můžou návštěvníci výstavy těšit nejvíc?

Výstava bude rozdělena do čtyř kapitol. Nepůjde jenom o fotky z revoluce u nás, ale o celý revoluční rok 1989 v Evropě. V prvé části výstavy budou všechny důležité demonstrace v Československu, které předcházely samotné revoluci. V druhé časti pád Berlínské zdi, která byla hlavním symbolem socialismu. Hlavní část výstavy je samozřejmě revoluce v Československu, ale součástí výstavy je i krvavá revoluce v Rumunsku.

Čtěte také: Jan Šibík je v porotě soutěže CEWE FOTOKNIHA roku. Více o soutěži ZDE

Fotil jste i pád Berlínské zdi?

Ano. Berlínská zeď padla v noci 9. listopadu 1989. Od půlnoci občané NDR mohli do západního Německa bez víz. To ale neplatilo pro nás Čechoslováky. My jsme pořád potřebovali mít vízum. Když jsem slyšel 9. listopadu v rádiu Hlas Ameriky, že padla Berlínská zeď, tak jsem hned ráno sednul do prvního vlaku a odjel do Berlína. A samozřejmě mě nechtěli pustit na dvou přechodech. Na třetím jsem měl neuvěřitelné štěstí, protože celníci řekli všem lidem, ať zvednou pasy nad hlavu. Já to udělal a prošel do Západního Berlína. Proto mam asi jako jediný Čechoslovák zaznamenané první hodiny, kdy lidé začali bořit Berlínskou zeď.

Výstava fotografií Jan Šibík 1989 potrvá od 4. 9. do 14. 11. 2019 na Staroměstské radnici v Praze. V prodeji na místě bude i stejnojmenná kniha Jana Šibíka. Partnerem výstavy je CEWE.

Co se vám jako mladému ambicióznímu fotografovi na začátku své kariéry honilo hlavou, co jste cítil?

Cítil jsem obrovskou emoci a zároveň při samotném focení zmatkoval. Když se podívám s odstupem těch 30 let na fotografie, tak dost trpím, protože vidím, kolik chyb jsem udělal. Ale zase tím, že jsem byl dravý a že jsem měl relativně štěstí, tak se mi snad podařilo některé fotografické chyby eliminovat a doufám, že aspoň několik fotografií obstojí i dnes po 30 letech.

Takže jste vážně nechyběl u žádné důležité demonstrace v roce 1989?

Ano, fotografoval jsem všechny důležité demonstrace od výročí okupace 21. srpna 1988. Bohužel mi hodně skvělých záběrů uniklo, protože jsem je bohužel neviděl nebo nebyl schopen vyfotografovat.

Vlajka, dav lidí: Praha 23. listopadu 1989
Dosud nejpočetnější demonstrace na Václavském náměstí byla zakončena hymnou. Zazpívaly ji Marta Kubišová a Hana Zagorová.

Vy jste k sobě příliš tvrdý…

Nejsem k sobě tvrdý, ale realistický. Začínající fotograf (což byl můj případ) má největší problém v tom, že nevidí kompoziční chyby. Ty uvidíte až po nějaké době, až uděláte pokrok.

Čtěte také: Setkání fotografů a představení novinek značky Canon v říjnu! Více ZDE

Co se vám teda nejvíc povedlo?

Povedlo se mi vyfotografovat několikrát demonstranty hodně z blízka přes kordon policistů. Některé moje kolegy fotografy to trochu „znervózňuje“ a začali říkat „to je divný, že ten Šibík má tolik fotek přes policajty“. Připadalo jim zvláštní, že jsem o ty fotky nepřišel a že jsem nikdy nebyl ani předvolán na Veřejnou bezpečnost. Ale já měl prostě jen štěstí. Na druhou stranu se mi stala hodně nepříjemná věc, že jsem asi 20 negativů ztratil a do dneška je nenašel. Jsem bordelář a asi se ztratili v Mladém světě, nebo když jsem nastupoval do Reflexu.

To je rovnováha na světě, ale buďme rádi za to, kolik negativů se dochovalo. Neschytal jste ani jednu ránu od VB?

Nikdy ani jednu. Když jsem byl v 17. listopadu na Národní třídě a fotografoval přes policajty lidí s transparentem „Nechceme násilí“, byli před nimi položené svíčky. Pak o 2 metry ustoupili, ale svíčky na silnici nechali. Napadlo mi policajty obejít a vyfotografovat je přes ty hořící svíčky. To se mi podařilo a já se pak zase vrátil za policajty. Na úrovni Národního divadla a kavárny Slavie se začaly řadit speciální jednotky. Dostal jsem obrovský strach, že přijdu o filmy. Proto jsem odešel ke Slavii a 3 – 4 minuty po tom tam opravdu speciální jednotky vlítly a začaly mlátit lidi. I tehdy jsem měl obrovský štěstí, že jsem odešel v pravý okamžik.

Co pro vás osobně znamenalo, že jste na místě dokumentoval, jak se tvoří zásadní novodobé dějiny našeho národa?

Díky revoluci jsem si hned na začátku mé fotografické dráhy uvědomil, že události a fotožurnalismus je to, na co se chci ve fotografii zaměřit.

Proč jste se rozhodl spolupracovat na výstavě s naší CEWE fotolaboratoří?

To je spolupráce, za kterou jsem rád. Spolupracujeme dlouhodobě, začalo to úspěšným pořadem „Jak se fotí“ na České televizi, kde byl CEWE partnerem a tvořili jsme z každé cesty CEWE FOTOKNIHU. Musím říct, že je to skvělá věc a obzvlášť pro fotografa je fotokniha nejvíc, co může vůbec být. Spoustě lidem vadí reklama, ale pokud chcete, aby bylo všechno podle vás, tak sponzory potřebujete a člověk by za ně měl být vděčný. Díky tomu můžete mít třeba skvěle vytištěnou knihu a výstavu na Staroměstské radnici.

Jaký je klasický den Jana Šibíka? 

V 6:30 se probudím. Moje přítelkyně vstává až v 11, protože chodí spát ve 3, aby měla klid na práci, když já už spím. Já zase pracuju ráno. Po tom, co vstanu, si jako první vezmu tablet a čtu noviny, pak odpovídám na emaily a upravuju fotky. K tomu si dám latté. Ke snídani si rád míchám ovocné fresh drinky. Taky mám rád sladké, který mi nosí přítelkyně večer domů. Pak se probudí moje přítelkyně a povídáme si, co je nového. I po 11 letech je dialog zásadní. Pak jdeme společně na oběd nejčastěji do restaurace Mánes, kde to máme rádi. Po obědě mám většinou schůzky, ale daleko lepší den je ten, kdy mám po obědě focení. Trochu mi schází každodenní fotografování, na které jsem byl zvyknutý v Reflexu. Vynahrazuju si to Instagramem, protože se tam snažím dát každý den jednu fotku a to není vůbec snadné. Na Instagram fotím převážně mobilem. Jinak všechny důležité reportáže fotografuji digitální zrcadlovkou.

U nás doma se moc neuklízí ani nevaří, proto chodíme s přítelkyní často do restaurací. Ideální večer pokračuje na balkoně s dobrým vínem. A když přijde nějaký můj kamarád jako Standa Krupař, tak povídáme o focení a fotografech.  Myslím, že jsou zvláštní sorta lidí. Někteří si závidí, kopírují fotky jeden od druhého a touha se zviditelnit a stát „slavnými“ je podle mě až chorobná.

Co vás živí?

Za rok uspořádám asi 25 workshopů, jak na digitál, tak se zaměřením na mobil. Pořádám zahraniční workshopy v Indii, na Kubě, Jeruzalémě či v Evropě. Ročně nafotím 5 až 6 svateb a firmy si mi objednávají na fotodokumentaci akcí nebo na besedy o mém fotografování, popřípadě jim v rámci team buildingu  připravím krátký workshop „Jak fotit mobilem“.

Fotíte i portréty?

Ne, v tom si nepřipadám silný.

Rád a často cestujete za fotkou. Jaký je smysl těchhle cest?

Ten smysl je, aby v horizontu několika let vznikla kniha. Když dostanete cenu na některé soutěži je to fajn. Když máte výstavu, tak je to ok. Ale kniha je nejvíc. Ta po vás zůstane a vy si knihou můžete uzavřít nějaký období.

Plánuji, že moje v pořadí již šestá kniha bude o pestrosti světa. Chci na ní spolupracovat se svojí přítelkyní, která má podle mě na fotografování větší talent než já. Proto jsme letos byli opakovaně v Jeruzalémě, před tím v Indii a já v Severní Koreji. Každou cestu musíme důkladně zvážit, protože si to po odchodu z Reflexu celé financuju sám.

Co vás nejvíc v životě těší?

Že mám skvělý vztah a úžasnou maminku. Důležitý je i dostatek peněz, abych mohl realizovat svoje sny. Velmi důležité je také zdraví.

Co děláte pro svoje zdraví?

Zatím nic moc. Bydlím v centru Prahy, tak hodně chodím. Můj celoroční průměr je přes 8 km denně. A díky přítelkyni zdravě jíme.

Když jsme spolu dělali poslední rozhovor asi 2 roky nazpátek, tak jsem se vás zeptal, jaký jiný žánr byste si chtěl jednou vyzkoušet a vy jste odpověděl, že byste chtěl fotit s teleobjektivem brzy ráno divokou zvěř. Splnil jste si tenhle sen?

Zatím ne. Mám pouze starý, neostrý 300 mm teleobjektiv, ale plánuju si objektiv půjčit ve FOTOLAB půjčovně fototechniky. Chtěl bych fotit v Africe zvířata ve volné přírodě a určitě to zrealizuji.

Díky za rozhovor.