S Honzou Řeháčkem nejen o toulkách přírodou a tajemství úspěchu na Instagramu

Pro dnešní rozhovor jsme si vzali na slovo Honzu Řeháčka (na Instagramu známého pod přezdívkou Kopernikk), 26letého fotografa a cestovatele z Pardubic. Zajímá vás jak se Honza dostal k focení, jak vznikají jeho autentické fotky, nebo co podle něj stojí za tajemstvím úspěchu na Instagramu? Pak čtěte dál!

Většina z tvých fotek je z přírody. Trávíš tam většinu času? Jak se to dá skloubit s běžným životem?

Dá se říct, že v přírodě trávím většinu času. Sitka (Honzův pes) je neskutečně energická bytost a jediné místo, kde ho dokážu unavit jsou hory (smích), takže když už někam jdu, většinou plánuju 20-30kilometrové trasy, aby se pořádně unavil. V současnosti se snažím v přírodě trávit 3-4 dny z týdne, abych toho co nejvíc procestoval a nasbíral hodně materiálu.

Asi každý, kdo alespoň zahlédl tvou tvorbu si nemohl nevšimnout, že na většině tvých obrázků figuruje tvůj pes. Jak jste k sobě přišli? Stojí za tím nějaký příběh?

Sitka je československý vlčák, což je kříženec německého ovčáka s karpatským vlkem. Tito psi v sobě stále mají 15-20 % vlčí krve, takže to není úplně „normální pes“. Mě vlci fascinovali už od malička a s tímhle plemenem jsem se poprvé setkal, když mi bylo asi 15 nebo 16. Úplně jsem se do něj zbláznil a hned jsem věděl, že si ho jednou pořídím. No a asi před 2 a půl roky jsem si řekl, že asi nastal čas. Tehdy jsem už nějakou dobu cestoval sám a říkal jsem si, že by bylo super mít parťáka, který se mnou pojede kamkoliv a bude mu to jedno. A když budu chtít jít 50kilometrovou tůru, on vždycky půjde se mnou.

Cestuješ vždycky sám se Sitkou nebo cestuješ ještě s někým?

Občas se s někým do přírody vydám. Když hledám nová místa ideální k focení, většinou cestuju jen se Sitkou. Za poslední rok jsem ale taky často chodil na výlety např. s Jakubem Maříkem. Kuba je velký perfekcionista na plánování lokací. Já jsem na tohle naopak takovej pankáč – většinou si akorát předem najdu místo kam jet a pak to prostě nějak najdu. Často i bloudím po lesích a často se stává, že nachodím i x kilometrů navíc, ale právě díky tomu se mi taky daří nalézat místa, která zatím nejsou tak známá.

Jak tě napadlo dávat své vzpomínky na Instagram?

Instagram i spoustu úžasných fotografů mi ukázala bývalá přítelkyně. Fascinovali mě lidé s hromadou followerů, kteří mohou jen cestovat. A teď, když to tak trochu vyšlo i mně, si to hrozně užívám. Vlastně mám spojené příjemné s užitečným. Jsem v přírodě, vyvenčím psa, vyčistím si u toho hlavu a dobíjí mi to energii.
Poslední dobou mě dokonce na základě Instagramu začínají oslovovat i různé firmy se zajímavými nabídkami spolupráce. Minulý rok jsem měl možnost vycestovat do Irska s Jamesonem, oslovují mě také různé fotobanky, je toho teď hodně…

A jaké byly začátky, než jsi na Instagramu dosáhl poměrně velké popularity?

Začátky byly těžké. Zezačátku to přibývá po pár lidech. Nacpal jsem do toho fůru úsilí i peněz za cesty, aniž bych věděl, jeslti se mi něco z toho vrátí. Ještě minulý leden jsem měl sotva desetinu sledujících, než mám teď. Zlom přišel koncem května, kdy jsem pořídil fotku, která se mi asi povedla (i když já na ní furt vidím nedokonalosti). Byla to fotka z Bílého Labe, kdy jsem pořídil autoportrét, jak se Sitkou ležím na dece. Z té fotky sálá ta pohoda, kterou jsme v tu chvíli opravdu zažívali a očividně ji cítili i ostatní. Fotku sdílelo kolem 6 milionů lidí i stránek po celém světě. A během následujícího týdne mi na mém Instagramovém účtu přibylo kolem 10 000 sledujících. To byla taková první odměna za tu dřinu a od té doby to jde o dost snáz, chodí nabídky na spolupráce a podobně.

„I na profláknutém místě se dají pořídit zajímavé záběry, jen to chce něco obětovat, vystoupit z komfortní zóny…“

Máš nějaký tip pro fotografy, kteří se na Instagramu snaží prorazit?

Podle mě v současné době, kdy je Instagram hezkýma fotkama přeplněn, je zásadní fotkou předat emoce, vystihnout moment, všechno to musí být nějak uvěřitelné. A pak mít vlastní rukopis.

Často chodím na místa, na kterých už vznikly stovky podobných fotek. I na těchto místech však lze vyfotit i úplně jiné fotky, než ty, které už tam pořídily stovky lidí. Ne vždy je to ale úplně pohodlné, občas se kvůli dobré fotce brodím vodou po pás, nebo válím v kamení.

To se také snažím ukázat lidem na svých fotokurzech – že i když jedeš na úplně profláknuté místo, dají se pořídit zajímavé záběry, jen to chce něco obětovat, vystoupit z komfortní zóny…

Všiml jsem si, že spolupracuješ s Fujifilmem a fotíš na jejich techniku. Jak ses k nim dostal?

K této spolupráci jsem se dostal přes kamaráda, který má známé ve Fujifilmu a zeptal se jich, jestli by neměli zájem o spolupráci se mnou. No a já měl obrovské štěstí – hned za pár dní se mi ozvali s tím, že mají zájem. Hned na začátek mi dali na vyzkoušení Fujifilm X-T1 se třemi pevnými skly a já se do jejich techniky skoro hned zamiloval. Nejvíc se mi líbí fyzické ovládací prvky přímo na těle foťáku – díky nim můžu snadno měnit jakákoliv nastavení přímo při focení, aniž bych musel dát foťák od oka. Teď používám Fuji X-T2, která je podle mě úplně dokonalá – hodně se mi líbila už X-T1, ale měla přece jen pár věcí, které bych si představoval jinak. U X-T2 uhladili i tyto drobnosti a tak je to podle mě úplně dokonalý foťák.

Co se týče skel, ačkoliv si můžu zkoušet téměř jakékoliv pevné objektivy, nejčastěji mám na foťáku nasazený „seťák“ Fujifilm XF 18-55mm f/2.8-4, na kterém mi vyhovuje relativně univerzální rozsah zoomu a to je pro mě hodně důležité – jsem s ním vždycky připravený zachytit daný okamžik, zatímco kdybych musel měnit objektivy, kolikrát bych to propásl. Na rozdíl od klasických setových objektivů má skvělou kovovou konstrukci, obrazovou kvalitu a světelnost. No a oproti vyloženým profi zoomům s podobným rozsahem ohniskových vzdáleností je daleko menší. Pak mě hodně baví pevná XF16mm, „širokáč“ XF10-24, nebo telezoom XF100-400.

S FOTOLABEM pořádáš také dvoudenní fotokurz. Co se na něm lidi naučí?

Fotokurzy pořádám v podstatě ze svého kanclu (smích) – ze Sečské přehrady. Kancl říkám schválně, protože to mám 20 minut od domova autem a prakticky jsem se tam naučil fotit. Pro fotografii je to perfektní místo – jsou tam nádherné výhledy, západy slunce, voda nebo perfektně tmavá místa na focení noční oblohy. Přes den si vyzkoušíme fotit na menší tůře lesem a večer si lidi kompletně vyzkouší focení noční oblohy od západu slunce, focení červánků a prvních hvězd po západu, až po focení mléčné dráhy, nočních autoportrétů na samospoušť, nebo hledání originálních, neokoukaných lokalit k focení.

Máš nějaký tip na pěkný výlet v Česku?

Tak skvělých míst je v Čechách samozřejmě hrozně moc, ale v poslední době mě nadchly například Tiské stěny. Tam jsme šli mimo hlavní turistickou část a narazili jsme na opravdu úžasné scenérie. Tam se na 100 % chci ještě letos vrátit, zůstat tam přes noc a fotit noční oblohu.

Dál mám hodně rád Adršpašské skály, nebo okolí Špindlerova Mlýna, kde jsou snad největší klimatické změny, co jsem v Čechách zažil, takže během dvou, třech dnů tam člověk dokáže nafotit vše od krajiny s azurovým nebem po ponurý les v mlze.

„Do Aljašky jsem se napoprvé zamiloval, když jsem viděl film Into the Wild“

Jaké máš v nejbližší době plány?

Teď zrovna plánuju velkou cestu po Evropě. Nejspíš začnu na Slovensku v Tatrách a okolí, kde jsou obrovské obory, ve kterých se můžete volně pohybovat mezi jeleny, divokými prasaty, dá se narazit i na medvěda, takže tam jsou ideální podmínky pro focení divoké zvěře. Dál bych letos rád vyjel např. do Rakouska, Německa, Švýcarska, Slovinska nebo Itálie. No a dlouhodobě je mým největším snem cesta na Aljašku, do které jsem se zamiloval hned, když jsem poprvé viděl film Into the Wild. Tak doufám, že se tenhle sen jednou stane skutečností…

Tak ti přeju, aby ti ten sen vyšel! Honzo, děkuju za rozhovor!

Já děkuju FOTOLABU za příležitost. Dál bych chtěl poděkovat rodině, všem kamarádům a lidem, které jsem za poslední 3 roky poznal a kteří mi pomohli plnit si sen!