Cestopis UP&DOWN Dobrodružství Centrální Asie

Příběh Michala Prskavce o jeho dvouměsíční motocyklové sólo expedici po Střední Asii. Během své cesty objevoval nádherná místa naší planety i pohostinnost místních obyvatel. Od modrých hlubin Bajkalu, přes žluté písky mongolských pouští, až po bílé vrcholky Pamíru. Natáčel videa, ze kterých vznikl film. Věnoval se samozřejmě i fotkám. Více v článku.Michal bojoval s mračny komárů při cestě po nekonečném Rusku. Putoval písečnými cestami, aby mohl strávit noc v naprosté divočině pouště Gobi. Stoupal do čtyřtisícových nadmořských výšek, aby se mohl setkat s přátelskostí obyvatel Pamíru. A jak to všechno vlastně začalo?

Když jsem se předloni vracel z cesty po Íránu, už jsem přemýšlel kam se vydat příště. Vzhledem k mé nechuti pouštět se do velkých byrokratických bojů, kde poslední slovo má stejně úřednické razítko, jsem se vydal cestou nejmenšího odporu a tou pro mě byl opět východ.

Trasu jsem neměl moc naplánovanou, abych se mohl případně přizpůsobit aktuální situaci a podmínkám během cesty. Mohu se tak dostat do úplně jiné země, než byla původně v plánu. Tak trochu se nechávám vést osudem. Nikdy nevím, kde budu zítra spát. Jediné, co mám většinou pevně stanovené, je pár míst, které chci na cestě vidět. Jsou to takové průjezdní body. Na této výpravě to byl Bajkal, Mongolská část pouště Gobi, jezero Song Kul v Kyrgyzstánu a slavná Pamír Highway v Tádžikistánu.

Jelikož mou velkou vášní je film, obzvláště dokumentární, snažím se i já své cesty zachycovat pomocí čoček objektivů a předat tak zkušenosti a zážitky z putování po dalekých krajích ostatním lidem. Aby mohl vzniknout kvalitní dokument, musím sebou vláčet spoustu techniky. Volbu vybavení je ale potřeba pečlivě zvážit. Na motorku se vejde jen velice omezené množství nákladu a musím brát ohled i na choulostivost jednotlivých zařízení. Přeci jenom se budu pohybovat mnohdy v prašném nebo naopak vlhkém prostředí. Je potřeba myslet na dobíjení techniky na odlehlých místech, s čímž mi pomohly 12V zásuvky na motorce a měnič na 220V. I přes velkou snahu vše co nejlépe ochránit před vnějšími vlivy, se mi problémy s technikou nevyhnuly.

Přípravy a první zastavení v Rusku

Nebyla to má první expedice, takže už vím, co zabalit a co mohu klidně nechat doma.
Filmové a foto vybavení bylo vcelku jasné. Zrcadlovka Nikon D5300 sice není nejlepší náčiní pro video, ale je velice bytelná s dostatečnou výdrží baterie, otočným displejem a pokud o ni přijdu, není to zas taková finanční ztráta. Z objektivů jsem přibalil univerzální Nikkor 18-300mm VR f/3.5-5.6, pevnou světelnou padesátku f/1.4 a širokáč od Tamronu 10-24mm f/3.5-4.5. Pro akční záběry GoPro Hero 5 a 6 se stabilizátorem Karma. Dvě goupra jsou pro mě už nezbytností a nutno podotknout, že inženýři udělali velký kus práce při vývoji šestky. Na letecké záběry, v současné době velice oblíbené, mám dron DJI Mavic Pro.

Čekalo na mě i papírování. Vízovou povinnost mají naštěstí pouze tři země z devíti a z nich jsem dopředu řešil pouze ruské vízum. To byl trochu oříšek, jelikož turistické umožňuje pouze dva vstupy a já chci překračovat ruské hranice třikrát. Nakonec nebylo jiné možnosti, než požádat o roční multi-vstupní vízum. Mongolské lze vybavit na ambasádě v Irkutsku a tádžické online z Kyrgyzstánu. Pro oblast Pamíru se navíc musí žádat o zvláštní povolení ke vstupu do provincie Horský Badachšán. Teď už jenom vyzvednout druhý pas, mezinárodní řidičák, vyřídit cestovní pojištění a mohu vyrazit.

Na Bajkal

Jako první záchytný bod určuji Moskvu. Bydlí tam můj pracovní kolega Denis, který mě na pár dní ubytuje a provede metropolí. Na návštěvu Moskvy jsem si nevybral zrovna nejlepší čas. Koná se zde MS ve fotbale a vše je tomu podřízeno. Na Rudém náměstí stojí tribuny, velkoplošné projekce, fotbalové míče a maskot turnaje vlk Zabivaka je na každém rohu. I tak si návštěvu města snažím užít a nasávám atmosféru rušných ulic.

Loučím se s Denisem a jeho rodinou s díky za jejich pohostinnost a čas, který mi věnovali. Nasedám na motorku, která věrně čekala dva dny před domem a opouštím moskevský hustý provoz s jeho černě hulícími náklaďáky směr Bajkal.

Zdolávám obrovské úseky rovných silnic, kde se okolí prakticky nemění. Nelze si představit, jak obrovská tato země je, dokud si to nevyzkoušíte na vlastní kůži. I to je důvod, proč jsem se rozhodl celou trasu zdolat po vlastní ose. Mnoho lidí využívá vlak a dopravují se až do Irkutsku. Myslím si, že se připravují o zkušenost zdolat tisíce kilometrů v monotónnosti, která je nepodobná ničemu jinému. Hlavní ale je překonat se, vydržet sám se sebou a svými myšlenkami, což se může sice zdát jako věc jednoduchá, nicméně, věřte mi, že není. I každodenní boj s mračny komárů je důkladné prověření psychiky. Jsou večery, kdy mi jejich množství nedovolí ani v klidu se najíst a musím večeřet za svižné chůze. Chápu, že se taky chtějí nasytit, ale na mně si prostě nesmlsnou. Většinou to končí mým úprkem do stanu.

Přes pohoří Ural se po zdolání drsné sibiřské divočiny konečně dostávám na dohled Bajkalu. Než se k nejhlubšímu sladkovodnímu jezeru světa vydám, dohodnu si ubytování v Irkutsku u jedné mladé rodiny pomocí webu Couchsurfing, což je velice šikovný portál pro cestovatele, kteří chtějí lépe poznat místní obyvatele a jejich kulturu. Je to zcela bezplatné a jediné, co se od vás očekává, je dělání společnosti svému hostiteli.

Následující den vyrážím na 250 km dlouhou cestu k Bajkalu a na jeho ostrov Olkhon. Příroda v okolí jezera tvořená lesy a loukami, je vcelku kopcovitá a fakt mě baví. Čím více se blížím k vodě, tím ubývá lesů až nakonec zmizí úplně. Na ostrov mě přepravuje trajekt a za zvuku padajících kapek sjíždím z jeho paluby na písčitou cestu. Zapomeňte na asfalt, benzínky, či obchody. Jen já a příroda.

Projíždím se po ostrově a užívám si samotu a klid, který nabízí. Po noci strávené ve stanu na pláži, se vydávám okolo celého jezera k mongolské hranici. Je to téměř 1000 km, ale mně to nevadí. Okolní příroda má rozhodně co nabídnout.

Mongolsko

Po nezbytné celní proceduře se konečně dostávám do Mongolska. Země nomádů a divokých koní, ze které svoboda přímo sálá. Krajina, kterou míjím, je přesně taková, jak jsem si ji představoval. Kopce porostlé trávou, kterou spásají stáda koní, krav a ovcí. Jurty, kam až oko dohlédne. Hned první den mi tato země učarovala, a to jsem ještě pořádně nic neviděl. Lidé, které potkávám, mě zdraví, nebo jen udiveně koukají, ale vesměs jsou přátelští a milí. Pomalým tempem postupuju na jih k Ulánbátaru. Centrum města je úplně jiný svět, než zbytek země. Moderní budovy, obchodní centra, rušné ulice plné spěchajících lidí a mezi nimi já. Jako vysoký blonďák sem prostě nezapadnu, ať se snažím sebevíc. Místní jsou sice zvyklí na turisty, přesto na mě mnoho Mongolců kouká, jako by zrovna spatřili Yetiho. Následující tři dny prozkoumávám město, než se vydám ke Gobi, abych si mohl splnit sen přespat v jedné z nejdrsnějších částí světa.

V plánu mám projet okolo písečných dun parku Khogno Tarna, navštívit budhistický klášter Erdene Zuu a pokračovat dál do přírodní rezervace Orkhon Valley. Abych si užil písečné duny, jedu delší, zato horší cestou. O cestě se snad ani nedá hovořit. Mnohdy je jednodušší jet stepí, než ve vyježděných kolejích s roletou nebo hlubokým pískem. S motorkou se v takových podmínkách doslova peru a zdechliny koní či krav podél cest mi na náladě zrovna nepřidají. Nádherná příroda zdejších parků je dechberoucí a vychutnávám si každý moment té krásy.

Mířím dál na jih. Cesta je drsná a dává mi dost zabrat. K poslednímu městečku před velkou pouští je to 200 km. Tam chci nabrat benzín a vodu. Osud má však se mnou jiné plány. Jednotlivé cesty ve stepi, jdoucí souběžně v šířce několika kilometrů, se často rozebíhají do stran, aby se po pár kilometrech zase sešly. Mapa je zde vcelku k ničemu a navigace taky nepomůže. Ve většině případů ukáže vaši polohu úplně mimo zakreslenou cestu. Jediná možnost, jak se orientovat, jsou světové strany a pár viditelných bodů, jako je třeba pás hor. Přes veškerou snahu se mi podaří se ztratit. Od správného směru mě oddělují duny, přes které se nemohu v žádném případě s naloženou motorkou dostat.

Jedu dál na západ. Občas potkávám jurtu, kde se vyptávám na správný směr. Mongolové vždy jen pokyvují a ukazují, kam je zrovna napadne. Písek mě pohltil. Není jiná možnost než pokračovat a doufat, že narazím na silnici dřív, než mi dojde benzín nebo voda. Slunce klesá, a tak nezbývá, než postavit stan v písku a užít si nádherný západ.

Následující den pokračuju v hledání hlavního tahu, což se mi nakonec i podaří, a po několika stovkách kilometrů písčitých cest plných rolety se konečně objevuje asfalt. Vjíždím do mongolské strany Altaje, která je úplně jiná než ta ruská. Po sedmi hodinách strávených na hraničním přechodě se dostávám zpět do Ruska a pokračuju dále zelenými údolími pohoří Altaj. Je to nepochybně jedno z nejkrásnějších míst, které jsem doposud viděl.

Kyrgyzstán

Biškek hlavní město Kyrgyzstánu mě přivítalo hned za hranicí s Kazachstánem. Je to moderní pulzující město hojně navštěvované turisty. Výchozí bod pro většinu lidí hodlajících objevovat krásy této země. Teploty stoupají ke 40 °C, přesto mě neodradí od procházky po největším městském bazaru a jiných zajímavých místech. Trocha odpočinku přijde určitě vhod. Čeká mě Kyrgyzská část pohoří Ťan-Šan (Nebeské hory). Po třech dnech se loučím s metropolí a vyrážím k největšímu jezeru země Issyk Kul a dále k jezeru Song-Kul do výšky 3000 m.n.m. Příští tři hodiny nezavřu úžasem pusu. Okolní scenérie jsou dechberoucí.

Pomalu šplhám do kopců, než se konečně přehoupnu přes sedlo a začnu trochu klesat k jezeru, jenž je obklopeno hradbou ledem pokrytých vrcholků hor. Nacházím pěknou zátoku, kde stavím stan, a s plecháčkem horkého kafe a zapadajícím sluncem ve tváři pozoruju pasoucí se stáda koní.

Většina návštěvníků odjíždí stejnou cestou, kterou sem přijeli. Nerad se vracím tou samou trasou, takže volím jižní výjezd směřující k městu Kazarman, odkud se vydám dále do Oše.

Oš je druhé největší město Kyrgyzstánu a mám zde opět domluvený couchsurfing u Manuela, němci studujícímu antropologii, který tady pracuje už půl roku na svém vysokoškolském projektu. Trávím v Oši tři dny, kdy mě Man provede městem a seznámí se zdejším způsobem života.

Tádžikistán

Další, pro mě asi nejočekávanější zemí, je Tádžikistán. Podél čínské hranice mířím k jezeru Karakul, kde hodlám strávit noc. Vodní hladina brakického jezera má nádhernou barvu a vybízí k vykoupání. Přesto, že jsem ve 4000 m.n.m. je zde mnoho komárů, kteří pobyt u vody znepříjemňují a brzy mě vyhánějí i se stanem dále od břehu.

Nerozumím, čím se v této odlehlé pustině, kromě krve občasného turisty, živí?! Zbytek dne trávím procházkou po okolí a užíváním si toho ticha a samoty. Noční obloha je rozzářená hvězdami a dělá příjemnou tečku tomuto nezapomenutelnému dni. Slunce mě tahá brzy ráno ze stanu, nedočkavě balím a vydávám se vstříc novým zážitkům po silnici M41, legendární Pamír Highway. Pomalu se blížím k nejvyššímu bodu cesty. Horské sedlo ve 4600 m.n.m. mě nevítá fanfárami, ani potleskem, přesto mám pocit úspěchu a zároveň příjemného klidu. Ticho a samota jsou balzámem na duši. Moji “meditaci” občas přeruší protijedoucí cyklista, kterých je zde opravdu hodně a mají můj velký obdiv šlapat v těchto nelehkých podmínkách. Nikam nespěchám a zastavuji co pár kilometrů fotit.

Zaujme mě i jeden z visutých mostů přes horskou bystřinu. U něj stojí holčina, která se mě okamžitě ujímá a zve k nim domů na čaj. Proč ne? Navíc mluví anglicky a mám tak konečně možnost dozvědět se více o životě v horách. Seznamuje mě s její velice sympatickou starší sestrou, která mě provede a ukáže celou (celé) vesnici. Prohlížíme domy, kovárnu, školu, až mě nakonec zavede do domu jejího strýce, kterému říká „Big Uncle“ a je to fakt kus chlapa. Dostávám najíst tradiční polévky a chleba vytaženého rovnou z pece. Po jídle mi přinesou slaný čaj s jačím máslem, který chutná zvláštně, ale dobře. Asi bych si na to zvykl. Trávím v jejich společnosti celé odpoledne. Je mi nabídnuto i přespání, což vzhledem k roztomilosti strýcovi neteře nechci riskovat. Loučím se s celou rodinou a na cestu dostávám ještě dva kousky jejich výborného chleba. Mířím na Chorog, hlavní město provincie Horský Badachšán.

Po silnici, kterou horské podmínky v některých místech mění v tankodrom a odvádí moji pozornost od okolní krásy, projíždím vesničkami, kde pokaždé budím velký zájem místních. Vždy je to milé setkání. Tádžický lid mi do jisté míry připomíná neobyčejnou přátelskost Íránců. Však k nim mají díky perské minulosti mnohem blíže než k Rusům. Jak tak projíždím údolím, objevují se přede mnou zelené ostrůvky v jinak pusté krajině zdejších hor. Je zajímavé pozorovat život vesnic na Afghánské straně řeky. Tak blízko, a přitom tak daleko.

Trochu měním původní plán vrátit se do Kyrgyzstánu, jelikož přechod, ke kterému jsem přijel, je pouze pro místňáky a nemám šanci ho překonat. Jediná možnost, jak se dostat domů, je vrátit se zpět, což se mi moc nezamlouvá, nebo zažádat o uzbecké vízum a vydat se přes celou zemi okolo Aralu do Kazachstánu. Jestli Vás zajímá, jak to všechno dopadlo, můžete se podívat na dokument, nebo přečíst celý cestopis na stránkách www.visualmototravel.com.  

Mnoho lidí se mě ptá, jak se mi cestuje samotnému a všem odpovídám stejně. I když z domova vyrážím sám, tak na cestě nejsem nikdy sám. Potkávám nespočet skvělých lidí, kteří jsou (hlavně v těch chudších a odlehlejších místech) ochotní rozdělit se o vše, co mají. A když už jsem sám, užívám si to. Nejlepší způsob, jak si srovnat myšlenky a dát odpočinout mysli od starostí běžného života.

Doporučuji, aby si to každý alespoň jednou za život vyzkoušel.