Vltavské vyhlídky očima Lukáše Veselého

Fotograf krajiny Lukáš Veselý si pro vás nachystal článek, ve kterém se podělí o příběhy svých vybraných fotografií. Poradí i, jaká cesta vede k originálním snímkům míst, které jsou všem dokonale známé a je jich plný Instagram.

Když se řekne vyhlídka Máj, tak dnes asi každý ví, jak vypadá a kde se nachází. Její návštěvnost kvůli sociálním sítím stoupla natolik, že je to znát už při cestě do obce Teletín, v jejímž katastru se Máj nachází. Sousední Smetanovu vyhlídku by čekal stejný osud, ale je na soukromém pozemku a majitel se rozhodl po mnoha incidentech, kdy snad někdo málem spadl opilý ze skály, vstup definitivně zavřít.

Já měl to štěstí, že jsem začínal fotit těsně před boomem Instagramu a některé vltavské vyhlídky jsem znal mnohem dříve, než jsem mačkal spoušť. Během fotografování tak nebylo třeba čekat doslova frontu na kompozici a v noci byli slyšet jen divočáci a srnky.

O některé známé, ale i neznámé pohledy na Povltaví bych se s vámi chtěl v článku podělit. Tam to totiž všechno začalo, dokonce i focení hvězdné oblohy, přes všechnu tu nadmíru světelného znečištění. Zdálo by se, že prezentace fotografií z Máje a podobně je jako nosit dříví do lesa, ale na místech, která fotograf dobře zná, může právě díky tomu nalézt spoustu další inspirace a zákoutí.

No a nemůže tento článek přispět k ještě větší návštěvnosti míst? Domnívám se, že ne. Zaprvé níže zmiňované vyhlídky jsou už tak dost známé a některé už ani přecpanější být nemohou. Zadruhé Kromě Máje a Solenic nejsou všechny hned u parkoviště. A zatřetí fotograf většinou chodí po krajině sám a doufám, že většina i s respektem k přírodě.

První fotku, kde se mi podařilo zachytit i parádní atmosféru, jsem pořídil na tenkrát ještě téměř neznámé Smetanově vyhlídce. Údajně zde čerpal inspiraci Bedřich Smetana při psaní Mé Vlasti. Dole na výběžku poloostrova se nachází nejstarší trampská osada Ztracenka i s charakteristickým totemem.

Na podzim se v údolí nad řekou často tvoří mlhy, ale někdy bývají tak vysoko, že člověk sám skončí v mlze a je po focení. Tentokrát to ale vyšlo perfektně, a i slunce skvěle zasvítilo z boku. Fotografie samotná je jednořadé panorama a fotografována je na expoziční bracketing.

Fotografie ikonické vyhlídky Máj byla pořízena jen o měsíc později na konci října 2016. Pamatuji si, že už tenkrát bylo nahoře dost lidí, ale stačilo jít trochu vedle a nikde nikdo. To naštěstí platí dodnes.

Pomalu končící podzim se postaral o skvělé barvy v ostrém světle po dešťové přeháňce. Fotografie je opět jednořadé panorama včetně expozičního bracketingu. A protože je Slunce v záběru a dělalo mi odlesky, vyfotil jsem i antireflexní snímky s rukou, která zakryla Slunce, kde to bylo potřeba.

Ve stejnou dobu vznikla také noční prvotina s Mléčnou dráhou na známé Solenické podkově. Výsledek byl hrozný, takže jsem se na místo vydal o týden později. I druhá fotka ale skončila katastrofou, i když jsem si tenkrát myslel něco jiného. S ročním odstupem mi to nedalo a s novými zkušenostmi jsem se tam opět vydal. Tentokrát už jsem byl s výsledkem spokojený, ale když jsem se letos na jaře opět podíval na fotku, přehnané úpravy mě trošku zaskočily. Občas je dobré některé fotky přeupravit, obzvlášť ty z prvních roků fotografování.

Doba mezitím pokročila a na trhu se objevily drony, které už nefotily jako první mobily s fotoaparátem, a přitom se vešly do batohu. To byla příležitost zkusit nové pohledy na meandry Vltavy z nadhledu. Těsně před Vánoci roku 2017 napadlo docela hodně sněhu. Dron se mezitím vrátil z opravy, kde se ocitl po druhém letu, když se mi podařilo ulomit kameru.

Zatímco vyhlídka Bednář je ze země docela nuda, z dronu je meandr pod Slapskou přehradou vidět v celé své kráse. Přitom stačilo jen dron pootočit ze směru na Máj o kousek doleva a nový pohled byl na světě.

To, co zrcadlovka zvládne na jeden snímek, musel dron zachytit přes expoziční bracketing. Odstup od šumu je ve stínech kvůli malému senzoru i dnes nízký. Proto raději vše z dronu přeexponovávám a ztmavuji v počítači, aby šum zmizel.

Následující fotka je opět ze Solenické podkovy z února 2019. Musím říct, že fotit vltavské vyhlídky pod sněhovou pokrývkou je už dneska vzácnost. Tady se ale sešlo několik mimořádných okolností. Nejen, že bylo 20 čísel sněhu, ale jak hodně mrzlo, tak vzduch měl minimální vlhkost a dole pod Orlickou přehradou se tvořila mlha, která dost utlumila rušivá světla z hráze a obce. Dokonce celé jižní Čechy byly pod mrakem, takže světla z Písku, Tábora a hlavně Budějovic neměla šanci proniknout do oblohy. Takovéto podmínky si přímo říkaly o zachycení větších detailů zimní noční oblohy.

Krajina byla snímána jako panorama z 6 fotek na výšku, aby zasněžené skalky v popředí vytvořily další prostor. Obloha byla snímána na rovníkové montáži, ale kvůli zachycení co největších detailů, hlavně vodíkových mlhovin (červeno-růžové obláčky) jsem na zrcadlovku nasadil světelný 50 mm objektiv. Celkem to vyšlo na 4×5 polí, z toho každé je zprůměrované z 16 identických snímků, aby se zredukoval šum a detaily více vylezly. Očima tyto barvy vidět nelze, ale souhvězdí Orionu nebo hvězdokupa Plejády i tak krásně zářily.

Pokud chcete být na fotomístě sami, pak vyražte v noci, a hlavně v mínus 10. Jen dávejte pozor, abyste autem nezůstali viset na sněhu. Pro noční focení většinou platí, že pro dobrou kompozici je nutné komponovat ještě za světla.

Hned naproti Solenické podkově se nachází několik zákrut řeky, ale vyhlídka na nich není. Dron si s tím ale hravě poradil a takový jarní východ Slunce jsem opravdu nečekal. Fotka je komponována jako čtvercová, ale musel jsem ji vyfotit jako panorama ze tří řad a tří sloupců, protože bych při prostém ořezu jedné fotky přišel o rozlišení, a tím by se dost projevila horší technická kvalita výstupu. Využití panoramatu u fotek, kde ani není potřeba, má ještě výhodu v tom, že díky projekčnímu zkreslení získáte odlišné popředí, které může vypadat lépe než na one shotu. To byl i případ této fotografie, protože na jednom snímku nebyl menadr v popředí tak pěkně uzavřený a šel moc do stran.

Fotka níže je úplně stejné místo, ale na podzim, když se dala mlha na solenické vyhlídce krájet. Rychle jsem stačil skočit do auta a přejet na druhou stranu a hurá do vzduchu. Místo meandrů řeky, tam na mě čekala mlžná amazonka.

V roce 2019 jsem se vrátil na vyhlídku Máj. Bylo to kvůli časovému pressu, jet dál už jsme s kamarádem Oliverem Benešem nestíhali. Vyfotil jsem tam jednu klasiku z poslední skalky a pak ještě jednu fotku skrz větve. Ta fotka vznikla dost náhodou a až v počítači jsem si řekl, že by možná stálo za to ji upravit. I na tak profocených místech se dá najít originální kompozice. Kamarád slezl někam dolů a také si odvezl dost originální kompozici.

Po těch letech mě ale na Máji čekalo dost nemilé překvapení. Hodně stromů uschlo kvůli suchu. Bohužel k odumření ikonické borovice se zakrouceným a vodorovným kmenem přispěly spíš davy při honbě za selfie a pózováním na jejím kmeni. Věřím, že fotografové na ní nelezli, kam by na ní dali stativ. V počítači jsem pak musel docela dlouho retušovat různé nápisy na skále a enormní množství nedopalků. Dokonce jsem retušoval i pahýl uříznuté větve, která asi někomu nezapadala do kompozice. V tomto případě už bohužel mám podezření na fotografy, protože kompozice je z toho místa pěkná.

První fotka je focena jen tak z ruky na jeden snímek. Druhá pak poctivě ze stativu na expoziční bracketing. Rozdíl v kvalitě je trošku znát a dnešní nejmodernější přístroje by si s tak velkým dynamickým rozsahem poradily lépe. Stativ jsem u první fotky nepoužil proto, že nebyl kam dát a než bych tuto kompozici našel i na stativu, tak světlo a mráček v údolí byly pryč. Vždy je lepší nějaká fotka než žádná fotka.

Následující snímek, náladovku se dvěma rybáři na soutoku Sázavy a Vltavy v Davli, mám osobně nejraději. Je to moment, který se nemusí opakovat.

Předposlední fotka je z vyhlídky Třeštibok, která je jen kousek od soutoku. Měla být zajímavá konjunkce Měsíce, Jupiteru a hvězdy Antares. Moc se mi do mrazu brzo ráno nechtělo, protože jsem si říkal, že holé stromy bez sněhu budou nudné. Naštěstí se ale díky mrazu vytvořila námraza a v kaňonu i lehčí mlha. Barvy svítání atmosféru jen podtrhly. Fotka je už asi 4. verze, protože stále nejsem spokojený s Měsícem. Nedaří se mi ho prolnout co nejvíce přirozeně. Obecně je na podobné fotografie nutný manuální expoziční bracketing, jinak je měsíc obrovský vypálený flek na obloze. Když je ale Měsíc za tenkými vysokými mraky, tak ty dělají pořádnou neplechu a špatně se to pak v počítači prolne.

Článek bych zakončil fotkou ne přímo od Vltavy, ale od Sázavy. Konkrétně je na snímku druhý nejvyšší železniční most ve střední Evropě – Žampach. Pro tuto fotku jsem na místo jel celkem třikrát. Poprvé byla výluka na trati, podruhé také, i když dávno už být neměla. Konečně napotřetí se mi podařilo vyfotit celou scénu i se stopami od světel vlaku. Jako bonus se navíc při měsíčním svitu tvořila mlha v údolí Sázavy. Hvězdy byly snímány jako takzvané startraily. Ty se fotí úplně jednoduše. Stačí vyšší ISO, sekvenční snímání a 30sekundové expozice jedna za druhou. Jen nesmí být mezi fotkami prodleva. Na zachycení takovýchto hvězdných stop stačí směrem na jih půl hodiny. Poté se všechny fotky jednoduše složí v Photoshopu nebo třeba automaticky ve freeware prográmku Starstax.

Co říct na závěr? Fotografovat se vyplatí i ta nejznámější místa, jejichž fotografií je plný internet. Tuctové snímky z Instagramu zůstanou zapomenuty v propadlišti sociálních sítí a poctivě vychozené kvalitní fotky si diváky najdou i bez módních trendů a algoritmů. Doufejme, že to vydrží i krajina, která je zkoušena suchem a člověkem samotným. Chceme přeci, aby vyhlídky na Vltavu byly inspirací i pro další generace fotografů.

Článek pro vás ve spolupráci s redakcí CEWE Fotolab blogu připravil fotograf Lukáš Veselý, který se fotografování krajiny věnuje od roku 2016.

Lukáš používá bezzrcadlovkou Canon EOS R a objektivy Canon RF 15-35 f/2,8 IS L USM, Canon RF 50 mm f/1,8 USM a Sigma 100-400mm f/5-6.3 DG DN OS Contemporary. Na noční oblohu často využívá druhou bezzrcadlovku Canon EOS RP, kterou má ale oproti sériově prodávanému fotoaparátu upravenou tak, aby lépe zachytila červený konec viditelného spektra, a vynikly tak emisní vodíkové mlhoviny. Od roku 2018 výbavu doplnil o dron od DJI.

www.lukasvesely.com